Nepřátelé evropské civilizace - postmodernismus a islám
Jsem přesvědčen, že evropská západní civilizace je ohrožována dvěma hlavními nepřáteli - vnějším a vnitřním. Podobně, jako tomu bylo již tolikrát v historii. Západořímská říše se zhroutila během 5. století po Kristu jednak svým vlastním vnitřním rozkladem a ztrátou hodnot, na nichž vyrostla a které ji v mladších letech činily dynamickou a perspektivní, jednak pod tlakem zvenčí, způsobeným cizími národy, které ji ohrožovaly a nakonec si ji i podmanily. Jak tvrdí Paul Johnson, každá civilizace v sobě nese zárodek své vlastní zkázy a proto i v současné Evropě, na první pohled prosperující a blahobytné, existují skrytá nebezpečí, která ohrožují její samotnou podstatu. Vnějšího nepřítele pak na počátku 21. století představují militantní islamisté a mezinárodní teroristé, kteří svou nenávist vůči západnímu způsobu života již ani neskrývají, ale dávají veřejně na odiv.
Navíc by se dalo říci, že tento vnější nepřítel již možná ani není tak vnější, možná je blíže, než bychom čekali. Nestojí vlastně za hradbami, ale díky liberalismu a maximálnímu otevření Evropy je i militantní islám něčím, co je schopné ohrozit Evropu zevnitř, nachytat ji v její vlastní poklidné a naivní bezstarostnosti. Problém ale nastává tehdy, když ona toto nebezepčí nevnímá nebo si ho nechce připustit. A zřejmě ani žádné hodnoty nepovažuje za tak drahé, aby za ně bojovala a hájila je. Jak jinak si vysvětlit onen pasivní postoj, který vidíme všude kolem sebe a který stojí v příkrém kontrastu s počínáním Bushovy administrativy?
Vnější nepřítel
Zatímco dříve se Evropa bojovnému islámu bránila a její panovníci prokazovali osobní statečnost a riskovali vlastní životy v bitvách, aby zastavili vpád Tatarů, Turků, arabských národů, dnes Evropská unie vyznavače Mohamedova učení vítá, živí a chrání. Muslimové odložili své meče, vzali na sebe civilní podobu přistěhovalců a pronikli do evropských metropolí. Pravda, mnozí si na zdejší život navykli, jsou s ním spokojeni a oceňují výši západní civilizace, která jim poskytuje vymoženosti, o kterých by se jim v jejich domovských zemích ani nesnilo. Nepřehlédnutelné množství dalších ale stále zůstávají ve svých myslích a srdcích srostlí s islámským pojetím života, který demokracii odmítá a přesvědčení o nadřazenosti islámu nad jakýmkoli jiným zřízením v nich produkuje nenávist ke všemu, co by mu mohlo konkurovat. A pak je tu radikální skupina, opět ne bezvýznamná, která se snaží myšlenky přeměnit v činy, nenávisti k Západu dát hmatatelnou podobu, čím hmatatelnější a krvavější, tím lepší. A dobrovolníky přitom loví v obou vodách, ne jen mezi věčně nespokojenými muslimy, frustrovanými z toho, že onu nadvládu islámu se stále jaksi nedaří naplnit, že Západ má stále ještě "navrch", ale kupodivu i mezi onou první skupinou poklidně žijících, jakoby zdárně asimilovaných, občanů muslimského vyznání, kteří pod fanatickými výroky imámů v mešitách učiní myšlenkový kotrmelec a stávají se z nich zapřísáhlí bojovníci džihádu.
Politici Německa, Francie, Holandska a dalších zemí, kde je muslimská populace nepřehlédnutelnou komunitou a kde na okrajích velkých měst vznikají značná muslimská ghetta, se obávají činit kontroverzní kroky z obav před reakcemi právě těchto svých obyvatel, kteří je volí (a příště již proto zvolit nemusí). Berou stále více ohledy na tyto menšiny na úkor většinového obyvatelstva. Přitom rozdělení menšina - většina za pár let nemusí již vůbec odpovídat realitě, respektive může dojít k opaku, protože zatímco západní země stárnou a postupně vymírají, muslimů v Evropě přibývá nejen proto, že přicházejí další a další žadatelé o azyl, ale i proto, že ti zde usazení se v souladu se svým tradičním důrazem na rodinu a pospolitost utěšeně množí, na rozdíl od Evropanů, kteří jsou natolik pohodlní, líní a zaměření na úspěch, kariéru a blahobyt, že přirozená touha založit rodinu je u nich stále více a více vytěsňována z každodenního života. Případný vstup 80timilionového muslimského (jen údajně sekulárně muslimského) Turecka do EU by náhle učinil z muslimů v Evropě nebezpečně vlivnou skupinu, podstatně silnější, než je tomu nyní.
Ti přistěhovalci, které jsme tedy důvěřivě přijali na naše území a nechali je usadit v našich městech, se opět pomalu začínají radikalizovat, pomalu zvedají své pomyslné dýky (někdy nemusí být jen pomyslné, viz dýky v unesených letadlech nebo dýka v těle Theo van Gogha) a my zjišťujeme, že máme co dělat ne se šiky, které by stály na hranicích Evropy, jako tomu bylo v historii, ale se šiky, jež se zformovaly přímo před našimi zraky a přímo v našich městech. Vnějšímu nepříteli se během více než jednoho století podařilo stát se nepřítelem takřka vnitřním, tudíž o to nebezpečnějším. Nutno však dodat, že si za to Evropa může vlastně sama.
Vnitřní nepřítel
Současný stav je totiž dán bezbřehým liberalismem, který opanoval evropské myšlení, pevně se usadil v hlavách evropských intelektuálů. Nemyslím liberalismus ekonomický, ale liberalismus hodnotový, kdy jsou tradiční a donedávna akceptovatelné ideje zesměšňovány a relativizovány a pokrokářským myšlenkám je nejen dopřáváno sluchu, nýbrž jsou i dávány za vzor pro chování moderní společnosti, čerstvě vstoupivší do třetího tisícíletí. Rodina a manželství jsou instituce považované málem za přežitek, homosexualita stavěna na roveň heterosexuálním vztahům, křesťanstvím formovaný odkaz se do dnešní společnosti prý již nehodí, neexistuje absolutní pravda, protože pravdu má každý svou. Umění bylo nahrazeno nic neříkajícími performancemi, kdy cílem není krásno a povznášející a inspirativní zážitek, ale snaha šokovat publikum. Postmodernismus je prezentován jako výběr toho nejlepšího ze všech předchozích směrů, ačkoli je to jen zoufalá směsice a všehochuť různorodých názorů, vzájemně se popírajících idejí a protichůdných tendencí, směsice, ve které se nikdo nemůže vyznat. A ostatně - vyznat se v tom ani není třeba, všechno je totiž přijatelné, vše se může, není třeba hledat pravdu, není třeba na sobě pracovat, padají všechna možná tabu, všechno je dobré (neexistuje zlo). Na druhou stranu tak paradoxně nic nemá smysl (nihilismus), protože opustíme-li oblast absolutních pojmů, zbude nám již jen onen chaos, zmatek a myšlenková anarchie.
Postdemokratismus útočí proti tradičnímu pojetí zastupitelské demokracie, stále více a více moci, rozhodování a práv si nárokují nadnárodní společnosti a nevládní organizace. Žijeme v době, která nepřeje národům (vyzdvihuje supranacionální celky), nepřeje vlastenectví (volá po přijetí jakési evropské identity, o jejíž existenci se však dá s úspěchem pochybovat), nepřeje občanským právům (ale ohání se těžko definovatelnými lidskými právy), nepřeje individualismu (ale vehementně podporuje vše kolektivní), nepřeje přirozeným rozdílům mezi lidmi (stoupenci rovnostářství by nejraději viděli všechny lidi navlas stejné). Žijeme v době, kdy nerozhodují občané, ale nikým nevolené figury, které se nás jen snaží přesvědčit o tom, že zastupují naše zájmy, zatímco jim však jde jen o zájmy čistě osobní. Nebo možná jen s dobrým úmyslem chtějí řídit náš život, jsouce přesvědčeni o tom, že to umí lépe, než my sami, v konečném důsledku, ať je jejich motiv jakýkoli, to ale vyjde nastejno. Žijeme v době, kdy z přehnané snahy, abychom náhodou nepůsobili xenofobně, rasisticky či diskriminačně, raději přimhouříme oči nad vším, co konají menšiny a o to více - evidentně demonstrativně a sebemrskačsky - tepáme do vlastních řad. Žijeme v době, kdy se sice navenek prohlašuje, že je každý názor možný, ale názor konzervativní je ihned napaden jako tmářský a společnosti nebezpečný a tudíž umlčen. Útočník má větší práva, než napadený, vysoké vzdělání je vystaveno inflaci díky snahám vnutit ho pokud možno všem, obsah slov a pojmů je vyprazdňován, důležitost morálky zpochybňována, šílenci považováni za moudřejší nás, násilnické činy omlouvány, západní kultura a myšlení označovány za agresivní a vinné chudobou a bezmocí zemí třetího světa, ekologové bojují více za lepší život zvěře (potraty či eutanásie nás však nechávají klidnými) a ženy za to, aby byly rovné mužům. Vše, co vybočuje z řady, je ospravedlňováno, ba mnohdy vyvyšováno, zatímco to, co bylo dosud tradiční, je naopak karikováno a vehementně odmítáno jako překonané.
Vnitřních nepřátel je zkrátka dost a dost a je mnohdy obtížné je odhalit, protože se často tváří naopak jako ti nejlepší přátelé s těmi nejlepšími úmysly. Berou na sebe v průběhu doby různé podoby, nasazují si různé masky a oblékají různé kabáty. Než je často odhalíme, jsou zase o krok dále a vytvářejí nové myšlenky, nové směry, nové -ismy. Je to jako nekonečný boj s mnohohlavou saní, jakmile jednu hlavu usekneme, vyrostou tři další. Socialismus, který je bytostně vlastní všem těmto výše zmíněným názorům a hnutím, jen za období ne delší než jedno století vystřídal neuvěřitelné množství tváří, jeho extremistickou podobou komunistickou či nacistickou počínaje, přes tzv. třetí cesty, socialismy s lidskou tváří, ekologistická hnutí až po současný evropeismus. Škála jeho přeměn se zdá být nekonečná a jen málo lidí dokáže uvažovat tak dopředu, aby ho odhalila už v samém zárodku. Dějiny Evropy, převážně v nedávno skončeném 20. století, jsou tak dlážděny sice navenek možná dobrými úmysly civilizaci vylepšit, úmysly, které však vedly ve svém důsledku k tragickým událostem. Byl překřičen hlas těch, kteří varovali, že právě nekritické přijímání oněch myšlenek nás vhání do nebezpečného experimentu, který nikdo nedokáže plně předvídat. Historie dala těmto osamělým hlasům za pravdu, když potvrdila zvrácenost těchto ideologií, když odhalila, že ony myšlenky, ač se tvářící sebepokrokověji, jsou pro společnost jednoznačně destruktivní a smrtící. Přesto jako bychom se neuměli poučit docela a i dnes si zahráváme s jen poněkud modifikovanou odnoží těchto -ismů.
Možná je můj pohled na současnou civilizaci a její možný vývoj příliš pesimistický, ale nemohu se přesto zbavit otázky, co bude Evropa, v případě napadení vnější cizorodou ideologií (kterou islamismus bezesporu je) vlastně chránit a bránit? Zůstalo jí vůbec něco, když vše tradiční vyházela jako nepotřebné harampádí nedůstojné dnešní pokrokové doby? Tolerance, multikulturalismus a politická korektnost, zaklínadla to dnešní doby, se zdají být nepatrnou hodnotou, nehledě na to, že jsou to právě ony, které nástup vnějšího nebezpečí nejen umožňují a podporují, ale ještě navíc i zpětně obhajují.