Devadesát let od založení Československé republiky: braňme naši suverenitu
Vedle tragických výročí Mnichova 1938, února 1948 a srpna 1968 přináší letošní osmičkový rok i výročí nejvýznamnější, které je nutné si připomínat a zamýšlet se nad ním: před devadesáti lety byl po staletích cizí nadvlády obnoven náš samostatný stát.
Zdá se, že si význam této události pro nás všechny dnes málo uvědomujeme. V éře politické korektnosti, multikulturalismu a evropeismu slova jako národní stát, samostatnost a suverenita vypadají jako téměř nacionalistická veteš, potenciálně ohrožující mírové soužití národů a překážející velkému dílu evropského sjednocení.
28. říjen oficiálně slavíme jako státní svátek, ale přitom jsme současně přesvědčováni, že samostatnost a suverenita jsou v dnešní době přežitek a že je zapotřebí je co nejrychleji odbourat a předat vládu nad svými věcmi do rukou někoho jiného, neboť jen tak obstojíme v globální konkurenci. Nevím, odkud se po našich historických zkušenostech bere víra, že s rozhodnutími o nás, učiněnými mimo nás budeme spokojeni a že náš pouhý poradní hlas s marginální vahou ve vznikajícím nadnárodním kolosu bude schopen vyvážit ztrátu toho, co 28. říjen 1918 našemu národu přinesl.
Masaryk, Beneš a další, kteří Československou republiku prosadili, takové iluze neměli. Proto šli za první světové války do zdánlivě beznadějné akce – rozbít tři sta let trvající mnohonárodní monarchii. Je třeba přiznat, že přes řadu národních mýtů, které se opakují ve školních dějepisech, se v ní našemu národu až zas tak špatně nežilo. Naopak v posledním půlstoletí Rakousko-Uherska představovalo ekonomicky a kulturně jedno z nejúspěšnějších období v české historii. Naše země se stala vysoce rozvinutou evropskou zemí, český průmysl, školství a kultura se dostaly na úroveň západní Evropy.
V této optice vypadá Masarykovo rozbití Rakouska jako těžko pochopitelný krok zpět. Poklidnou národní existencí v závětří respektované velmoci vyměnit za nejistou budoucnost malého státu obklopeného potenciálními nepřáteli, sbírání drobtů ve vídeňské politice nahradit riskantní sebedůvěrou v prosazení a obhajobu českých zájmů na otevřené mezinárodní scéně. Přesto svou akci zahájili a dovedli k jejímu úspěchu využít mimořádně příhodné mezinárodní situace na konci války. Odměnou jim bylo úplné ztotožnění národa s jejich dílem a věčné místo v dějinách a národní mytologii. Proč tomu tak bylo?
Protože samostatnost a suverenita znamenají pro národ a jeho příslušníky něco navíc. Něco, co nelze vyjádřit ve statistikách. Něco, co lze ocenit pouze tehdy, pokud se ztratí. Umožňují občanovi ztotožnit se se státem, v němž žije, umožňují mu stát se subjektem, nikoliv pouhým objektem politiky. Umožňují národu a jeho příslušníkům stát se dospělými a rozhodovat o vlastních věcech, nikoliv čekat na rozhodnutí jiných.
Ekonomičtí analytici mohou říci, že z hospodářského hlediska byl rozpad monarchie katastrofou, s níž se první republika nikdy plně nevyrovnala, historikové poukážou na to, že ani národnostní otázku se nepodařilo řešit o mnoho lépe než starému Rakousku. Skutečná samostatnost trvala pouze dvacet let a poté jsme rychle upadli pod nadvládu dvou strašlivých totalit. Přesto si dnes málokdo troufne tvrdit, že Masarykovo dílo nemělo smysl, přesto jsme si 28. říjen, den vzniku Československa zvolili státním svátkem.
Mějme toto vše na mysli a uvažujme o tom, a nikoliv pouze 28. října. Nedopusťme, aby naši potomci na toto výročí jednou vzpomínali pouze s trpkou nostalgií.
Jiří Weigl, vedoucí Kanceláře prezidenta republiky
publikováno v Newsletteru CEP, říjen 2008
/titulek upraven EUportal/