Vzkaz euromilcům: Probuďte se!
Je smutné sledovat, jak běh času přináší další a další argumenty pro odklad zavedení eura v naší zemi a mnozí euromilci to stále nechtějí vzít na vědomí. Do čtyř bodů proto seřadím argumenty, které jsou v diskusi o euru buď opomíjeny, či je euromilci vykládají dle mého nesprávně.
Za prvé, fixní kurz navěky neznamená lepší kurz. Fanoušci brzkého vstupu do eurozóny se našli v následující mantře: odstraňme přijetím eura jednou provždy volně plovoucí kurz a odstraníme též jednu z významných bariér v mezinárodním obchodu. Jinými slovy, pokud se kurz měny pohybuje, je to samo o sobě bariérou obchodu. Ovšem pozor, kurz je pouze jednou z významných cen v ekonomice.
A pohyblivost ceny sama o sobě přece obchodu ani trhu neškodí, naopak. Dovedeno do důsledku by to totiž znamenalo, že nejsnazší obchod bude v okamžiku, kdy všechny ceny budou jednou provždy fixní.
Za takovýchto podmínek ovšem pochybuji, že by byl nějaký obchod vůbec možný.
Pokud by zafixování jedné, byť významné, ceny v ekonomice bylo pro obchod tak zásadní, proč nezafixovat i jiné klíčové ceny? Například mzdy nebo úrokové sazby? Určitě by to též pomohlo lepšímu finančnímu plánování firem a ušetřilo spoustu transakční nákladů, jak tvrdí euromilci. Nalijme si čistého vína: samotné neodvolatelné zafixování kurzu bez dalšího je jen bytostně antiliberální koncept, kterým mnozí chtějí odstranit "ošklivé tržní síly" alespoň z jedné části vesmíru, z obchodování s měnou.
Za druhé, měnová unie netlačí na lepší hospodářskou politiku. Duchovní otcové eurozóny mimo jiné předpokládali, že sebrat jednotlivým zemím přizpůsobovací mechanismus v podobě měnové politiky (tedy úrokových sazeb a kurzu) rovná se donutit národní vlády k rychlejším strukturálním reformám. Netrefili se. Strukturální reformy se ve slabších zemích eurozóny vlečou naopak déle než před eurem. Chybí totiž rychlé tržní odměny za dobrou a naopak tresty za špatnou domácí hospodářskou politiku, které existovaly v dobách národních měn.
V eurozóně se ti slabší, například známá "jižní osa" Itálie, Portugalska či Řecka, schovávají pod křídly měnových lídrů (Německa). Jejich země mají sice stabilnější měnu a tamní vlády už neplatí horentní úroky za své půjčky jako dříve, ale motivace cokoli rozumného dělat je naopak menší než dřív. Jednodušší je být černým pasažérem. To vede až k dlouhodobému ekonomickému zaostávání, jako v případě Itálie. A ztráta měnové politiky na tom má svůj podíl.
Není tedy zatím naopak výhodnější situace naší země, která má nad sebou dva biče: netržní bič v podobě maastrichtských kritérií a tržní bič v podobě volně plovoucího, trhem stanoveného kurzu? Tato přísná kombinace o něco účinněji tlačí na lepší hospodářskou politiku v naší zemi.
Vždy je třeba něco obětovatZa třetí, společná měna dohánějící ekonomice nesvědčí. Stále je nutné si připomínat, že v "dohánějící" ekonomice, jakou je ta naše, není možné mít tři věci najednou: pevný kurz, nízkou inflaci a vysoký růst. Vždy je třeba něco z toho obětovat. V Čechách jsme před deseti lety obětovali pevný kurz a zdá se, že jsme neudělali chybu. Ano, volně plovoucí kurz může krátkodobě přestřelovat, ale dlouhodobě je jeho pružnost výhodou. Všechny indikátory vnější hospodářské stability jsou dnes lepší než v dobách fixního kurzu - nižší inflace, stabilnější vnější rovnováha, k tomu nižší úrokové sazby i vyšší růst.
Bohatší země lze dohánět i s pevným kurzem, ale pak nikoli s nízkou inflací: příklady Pobaltí a Bulharska jsou více než výmluvné. To platí i pro Slovinsko, které v zájmu přijetí eura dělalo jednorázová, neudržitelná opatření v oblasti cen a mezd. Ta se okamžikem vstupu do eurozóny rozpadla a Slovinsko má inflaci trojnásobnou proti době těsně před přijetím eura. Znovu, měnová politika vyspělých zemí se do prostředí "dohánějící" ekonomiky prostě nehodí.
Za čtvrté, průběh krize hovoří proti. Samostatná domácí měna se v čase krize ukázala jako dodatečný "airbag" bránící okamžitému přelévání finančních potíží k nám. Všimněme si, že nejzásadněji v postkomunistickém bloku trpí země buď s kurzem přímo fixovaným k euru (opět Pobaltí či Bulharsko) nebo země v euru brutálně zadlužené (Maďarsko). Jejich finančních institucí se stávající totální "zamrzlost" eurového trhu přímo týká. V zemi, kde je normální brát si hypotéku v cizí měně, se v cizích měnách potřebují banky též financovat. Nejsou-li toho kvůli vývoji na eurotrhu schopny, hodně trpí a země potřebuje půjčky od mezinárodních institucí.
A to ještě krize přinesla další otazník nad společnou měnou v podobě nebezpečně znějících návrhů zejména velkých zemí na volnější interpretaci rozpočtových pravidel v eurozóně, či dokonce oklešťování nezávislosti centrální banky. Tedy těch pravidel, jež dělají jakoukoli měnu dobrou. Snadno se může ukázat, že reakce některých evropských zemí na krizi bude nakonec horší než krize sama. Pokud doma udržíme rozpočtovou a měnovou kázeň, mohli bychom nakonec měnit lepší měnu za horší. Vědí toto všechno euromilci?
Ing. Mojmír Hampl, PhD.
Lidové noviny, 29.10.2008
www.cepin.cz