Topolánek o Češích prohlásil, že když o něco jde, vždy se podělají. Teď si tedy - od výkalů až za ušima - jel nechat posvětit předsednictví do Paříže.
Hned se mi evokují dřívější cesty našich politiků do Moskvy. Pamatuji, že než Dubčeka a spol. rovnou uvěznili, tak Moskva vysílala dobře míněné rady, ale na oko byly schůzky plné přátelského porozumění. Jen ty signály...kdo chtěl, tak jim rozuměl, i když byly skryty za hradbou nechutných polibků a objetí. Tak nějak objímá kmotr člena „rodiny", nad kterým vyslovil ortel smrti.
Ty signály, kvůli kterým podělaný
Topolánek líbal Merkelovou a spěchal do Paříže, byly více než srozumitelné. Měly také svůj zřetelný politický účel jakési francouzské dělostřelecké přípravy. Nic na jejich významu nemění, že
Sarkozy kmotrovsky pohladil Topolánkovu třesoucí se dušičku. Ten pak bláhový odjížděl z Paříže s dušičkou tetelící se blahem, že bude „prezidentem" Evropy. Z milosti, nikoliv Boží, ale Sarkozyho.
Nechme Topolánka, jemuž po domácím debaklu už zůstal jediný cíl. Zamysleme se však nad tím, jakou hodnotu, význam a důvěryhodnost má něco, co mělo být nepochybnou samozřejmostí, ale bylo nutné si k tomu vyžádat speciální požehnání. Abychom za to byli francouzskému prezidentovi nakonec vděčni. Ó jak velkorysé, že milostivě potvrdil, co nelze z hlediska evropských smluvních ujednání jakkoliv relativizovat.
Je to dalším svědectvím, jakou hodnotu mají práva malých členů v EU. Prostě taková, jaká budou Francie a Německo tolerovat. Ta hra na jednomyslnost EU měla stejně zaniknout s platností
Lisabonské smlouvy. Pak hlasovací mašinérie zařídí, cokoliv si budou imperátoři přát. Dnes jen musí volit - se stejným výsledkem - ty kmotrovské metody. Však nás kmotr všechny miluje, ale musíme poslouchat. Vyjádřil to už předchozí francouzský prezident Chirac, který všem novým členům mentorsky vzkázal, že propásli příležitost mlčet.
Ukázalo se, že zvláště
v krizových časech si
velcí členové udělají, co budou chtít, a to bez ohledu na pravidla. Je nedůstojné, když jim v důsledku osobních ambicí dělají stafáž lidé, kteří si v plameni těch mocných přihřívají osobní polívčičku na úkor těch, kteří je delegovali. Na tom je ostatně založen oportunismus přecházející v kolaboraci. Dobře to odhalil prezident Klaus, když prohlásil, že předsednictví nemá ani tak význam pro náš stát, jako pro konkrétní zainteresované politiky.
Těšil jsem se, že Francie naše předsednictví rozloží natolik, že dojde i těm nechápavým, že Lisabonská smlouva je skutečnou cestou do pekel
národní záhuby. Těšil jsem se, že eurozóna, zmítající se v krizi, přesně naplní mou vizi o
dvourychlostní Evropě: že vyšší rychlost integrace zároveň povede k většímu zaostávání. Proto bych rád viděl Česko mimo ten „hlavní proud", řítící se k socialistické diktatuře.To všechno se ještě může naplnit, přemotivovaný Sarkozy to zdaleka nevzdal.
Zároveň však mám obavu, že vždycky se u nás k moci proderou devótní politici, kteří těmto vzkazům v zájmu vlastní „evropské kariéry" a osobní samolibosti odmítnou rozumět. Prototypem je Topolánek, jdoucí proti usnesení vlastní strany za půlroční pochybnou „slávou". Proto jsem tak rád, že máme aspoň na hradě
Klause, bohužel s nedostatečnými kompetencemi. A bojím se, co bude po něm.