Na úpornost a lstivost, s jakou nám vyznavači supranacionalismu podstrkávali na už jednou sklizený stůl fantasmagorii evropské federace, jsme si zvykli. Když se po odmítnutí „Ústavy“ objevila v převleku za Lisabonskou smlouvu, brali jsme to jako lest, jež se od nich dala čekat.

Ignorovaní irského referenda už ale není lest, to je podvod. Eurovyznavači překročili hranici legality – vysmáli se závazným pravidlům, jež sami stanovili. Nové koště Sarkozy, rtuťovitý capo di tutti capi „federálního“ spiknutí s Iry zametl a rozkázal bez galského šarmu: „Irové musí zkrátka jít znova k referendu…“ A mafiánské manýry stvrdil, když v Dublinu zulíbal zkoprnělého premiéra Cowena na obě tváře. Tempora mutantur: "dvojitého Brežněva" vytěsní z paměti "dvojitý Šarkőzy".

 

Nevíme, kolik „dvojitých“ rozdal Sarkozy předtím ve Varšavě. Muselo jich být asi hodně, když prezident Kaczyński hned vyrazil za hlavou sousedního státu, aby se podělil aspoň o ně, když už ne o tu korumpující automobilku. Václav Klaus na celování ale zřejmě moc není. Kaczyńského vyprovodil sice podle protokolu, jenže s dovětkem, že bez Irů není možné ve schvalování Lisabonské smlouvy pokračovat a že Lisabonskou smlouvu považuje za chybu, omyl, věc pro Evropskou unii špatnou. „Bude to chtít trpělivost a čas,“ odsekl Kaczyński, kterému se v Praze vrátila pověstná polská odvaha.

 

Banality a nesmysly

 

John Laughland v knize Znečištěný pramen před lety upozornil na podobnost slovníku německých nacistů i místních kolaborantů s rétorikou propagátorů dnešní „Nové Evropy“. A nestoudnost a agresivitu současných eurovyznavačů ilustroval na zastrašujícím výroku Joschky Fischera z roku 1997: „Po Osvětimi je nepřípustné být proti Evropě.“ Laughland ironicky dodává, že „evropanství se stává ukazatelem politické ctihodnosti.“ A to velkoryse přešel, že Fischer jednak manipulátorsky zaměnil Evropskou unii za Evropu vůbec, jednak zlomyslně vnesl pojem, jenž oponentovi upírá legitimitu.

Laughland ovšem svou knihu dopsal před debaklem eurovyznavačů ve Francii a Nizozemí a před letošní jejich porážkou v Irsku. Vždy po „křečích ideje eurofederalismu“ se jejich slovník ještě přiostřuje. A frekvence banalit a nesmyslů v jejich projevech zvyšuje.

 

Hodina jednotné Evropy

 

„Hodina jednotné Evropy udeřila. V podstatě se k této jednotě evropská pevnina připravuje už dávno. Jde nyní o to, zda jsou to opravdu poslední křeče nejednotného vývoje Evropy a zda už po nich nastane v Evropě klid. Dozrála už Evropa k tomu, aby v ní přestal nestejnoměrný růst a aby poprvé v dějinách se jí dostalo společného a jednotného rytmu vývojového? Všechno pro tuto jednotnou Evropu mluví, i když jsme dnes s mnohou fází vývoje nespokojeni. Ale tu nutno se opřít o moudrý výrok Bismarckův: ‚Možno být věrným přívržencem své dynastie, svého krále a císaře, aniž být při tom přesvědčen, že všechna opatření jejich komisařů jsou moudrá.‘ Výrok zasluhuje jen malou obměnu. Místo dynastie třeba položiti slova: Myšlenka jednotné Evropy… Ale to znamená především skoncovat s politikou slepého, dravého, rdousivého, na smrt nenávidějícího nacionalismu… Byli jsme dosud jen Čechy. Zůstaňme Čechy, ale staňme se Evropany!“ Tak pravil (roku 1943) Emanuel Vajtauer, uznávaný vůdce smečky kolaborantských novinářů, v brožuře Češi v Nové Evropě.

 

Chvalozpěvy na novoevropanství ale protektorátní Orbis vydával i méně slavným přisluhovačům. Osvětového referenta Babulu vyslali na stáž do Říše a teprve tam se – jak po návratu přiznal ve spisku Zdroje nepřemožitelnosti Nové Evropy – zbavil starých myšlenkových pout a osvobodil od předsudků a pomluv: „Před námi leží nové cesty. Miliony Evropanů kráčejí po těchto cestách k novému rozmachu. Nechtějme my jít po nich mezi posledními… Obavy, že v budoucnu se žádný Čech nepropracuje k lepším životním příležitostem, jsou krátkozrakým strachem malomyslných lidí. Nakonec však prudký rozvoj nových evropských možností spolu se zvítězivším, radostným evropským myšlením, jehož my Češi budeme nadšenými vyznavači, vřadí všechny naše české lidi… Již nikdy nebudou evropské národnosti bičem, jímž Evropa bude bičována, jako tomu bylo do nedávné doby. Národní cit bude zbaven neupřímnosti a vší vyumělkovanosti, všeho povrchního, laciného vlastenčení… Vývoj našeho uvědomění a rozhodnutí žít pro Novou Evropu musí být co nejdříve ukončen, máme-li si zajistit čestné místo v Nové Evropě. Nebezpečí z prodlení je strašné… Je otázkou, dovedeme-li vůbec pochopit, že národnostní problém dnešní doby se stal otázkou citu, že přestává být otázkou hospodářskou, že pojem vlasti v hospodářském smyslu se rozšiřuje na pojem Nové Evropy. Jestliže nejsme schopni tyto skutečnosti pochopit, pak se sami vyřazujeme z evropského sociálního společenství.“

 

A stejně jako tenkrát, i dnes musí zaznívat také hlasy prostého lidu – „dopisy rozhořčených čtenářů“. Zrovna jako na zavolanou se 11. srpna v Lidových novinách rozhořčil – s patřičným novoevropským důrazem na kázeň! – čtenář Roman z Brna: „Kdykoliv se vracím ze západní ciziny, dopadá pro nás srovnání se zdejším prostředím a poměry neslavně. Máme co dohánět, ale vliv EU je znatelný. Lidský věk se prodlužuje, hospodářsky vyspíváme a na kázeň si též zvykáme. U nich je to vrozené, namítají mnozí, ale i tam tomu předcházela výchova občana. S lítostí proto čtu sarkastické články na adresu Bruselu. Nahrávají extrémním liberálům, anarchistům a některým našim politikům, pro něž je nacionalismus víc než všeevropské zájmy.“ Vida! Vajtauerové i Babulové odcházejí, avšak „euromyšlení“ si i bez nich prostý lid dokáže tradováním udržet… A snad i na tu kázeň si nakonec zase zvykneme. (Jenže pan Roman nezahrnuje do jásotem nad zlepšením ekonomické a zdravotní situace, přechod od komunismu ke kapitalismu. Ty změny k lepšímu životu by nastaly i bez EU. pozn. redakce)

 

Projekt bez konce

 

„Euromyšlení“ rozebírali také Christopher Booker a Richard North v knize Skryté dějiny evropské integrace:

„Jedním z nejvíce zarážejících rysů ‚budování Evropy‘ bylo, jakou měli jeho účastníci skálopevnou víru v transcendentální význam svého konání a považovali je za nejvyšší smysl života. Byli to ‚pravověrní‘, kteří kráčeli za svou vizí. Ubírali se po krkolomné cestě k zářnému vzdálenému cíli. V tomto ohledu měla evropská ‚ideologie‘ psychologické znaky sekulárního náboženství. Když její přívrženci hájili svůj ‚projekt‘ před lidmi zvnějšku, nepovažovali za nutné obhajovat jej v detailech, ale neustále opakovali stejné články víry; a na adresu kacířů, kteří se jej odvážili zpochybnit, jim žádné odsouzení nepřipadalo dost silné. Proto také byli pravověrní tak zaskočeni, když v létě 2005 občané Francie a Nizozemska odmítli evropskou ústavu. Úkolem ‚lidu‘ v tomto náboženství přece nebylo odmítat, co bylo v jeho jménu vykonáno, ale jako akt víry přijímat to, co mu jeho vůdcové nabídnou… Bylo zřejmé, že se ‚projekt‘ ocitl v nevídané krizi. Jedna věc byla v důsledku událostí roku 2005 jistá, a sice, že způsob, jakým se ‚projekt‘ v uplynulém půlstoletí na stále širší frontě vyvíjel, se konečně blíží ke svému konci…“

 

Booker a North se ohledně „konce projektu“ bohužel mýlili. Nebo se zdráhali předpovědět, že ti vnitřní běsové poženou supranacionalisty dál a dál – aby třeba i podvodem demontovali dosavadní evropský řád, založený na suverénních státech a hranicích mezi nimi.

 

Irské referendum nám ale vybojovalo možnost zdržet je. I když jen na nějaký čas, protože nestane-li se zázrak, nelze doufat, že federalizační potopu napořád zadrží poslední dvě hráze – Irové a český prezident. Ale každé odročení zvyšuje šanci, že zázrak stihne přijít…

 

Zaklínači identity

 

Eurovyznavačům se doposud nedaří vnutit nám „evropskou identitu“. Přitom dobře vědí, že bez ní se „to“ k zářným novoevropským cílům nepohne, a tak usilovně řeší kvadraturu kruhu. Někdo by jim měl napovědět úvahou Karla Havlíčka, kterému před 162 lety ani na mysl nepřišlo, že by se někdy v budoucnu po takové chiméře vážně pátralo. Považoval to za natolik absurdní, že konstrukt „evropské identity“ ad hoc použil jen proto, aby vystavil posměchu nesmysl podobný:

„Zkrátka s hrdostí národní řeknu: ‚Já jsem Čech‘, ale nikdy ‚já jsem Slovan‘… Ovšem, nemohu říci s hrdostí národní, že jsem Slovan, ale proč? Proto, že nejsou Slované národ. Proto ale přec každý Čech Slovanem jest, třeba by to nemohl říci s hrdostí národní: tak jako jsme všichni Evropčané, ačkoliv se tak nenazýváme s hrdostí národní. Vždyť přece v přírodopisu náležíme také mezi ssavce, a ačkoli tedy každý Čech eo ipso ssavec jest, nebudeme přec s hrdostí národní říkati: ‚Já jsem ssavec.‘“

 

Dejme si na ně pozor. Na Evropčany. A hlavně na ty, kteří se za ně okázale prohlašují bezmála s hrdostí národní. Jsou to prapodivní ssavci... A dost nenasytní. Právě před nimi varoval Viktor Dyk, když už v roce 1930 vytušil, jaké pohnutky ty naše vykutálené Evropčany spojují: „Tak zvaným vyšším myšlenkám nedůvěřujte. Namlouvá-li vám někdo něco o takových vyšších ideálech, stojících nad národním zájmem, pohleďte dříve na jeho prsty. Obyčejně bývá takové tvrzení o vyšších povinnostech vhodnou cestičkou, jak se vymknout povinnostem k národu. Bývá to také švindlík národů, vymyšlený na export a sloužící k napálení národů, jež sednou na lep. Výsledek je katastrofa příliš lehkověrného národa.“

 

reklama