Zhoubný multikulturalismus a islámský fundamentalismus
Teroristické útoky v Londýně opět otevřely vášnivé debaty na věčná témata ohledně přijímání přistěhovalců, multikulturního vidění světa a otázek jak se terorismu účinně bránit. Ač se to mnohým nezdá a mnozí to odmítají, je jasné, že tyto tři věci spolu úzce souvisejí.
Terorismus je jistě dnes mezinárodním problémem číslo jedna. Ačkoli ho existuje několik druhů, hlavní nebezpečí dnes představuje právě a jen terorismus islámský, islámský fundamentalismus.
Základním problémem je to, že na rozdíl od drtivé většiny všech terorismů chce ten islámský jedno jediné – zničit západní civilizaci za každou cenu, bez ohledů, bez podmínek, bez kompromisů. Na rozdíl třeba od IRA, ETA, či EOKA které kladly, či kladou ultimativní požadavky a k prosazení možná relevantních cílů a požadavků sáhly nebo sahají k neakceptovatelným metodám, představuje islámský fundamentalismus hrozbu, se kterou se dohodnout nedá, ona se ani dohodnout nechce a jediné o co jí jde je, jak jsem již poznamenal, zničit nás.
Ono je hezké poukazování na údajnou mírumilovnost islámu a občasné projevy „těch pravých islamistů“ odsuzujících terorismus a skutečně je pravda, že ne všichni jsou teroristé. Problémem zůstává, že jedny z mnoha „darů doby“, politická korektnost a multikulturalismus učinily nepropustným roucho náboženské a kulturní činnosti na daném území žijících menšin. Tak se stává, že je vytvořena široká, politicky téměř nedotknutelná kulturní fronta, která umožní extremistům skrýt své cíle a záměry a maskovat je bohulibou náboženskou činností. Mluvíme často o extremistech co se odpalují v metru. To je však jen špička ledovce a jde o lidi, kteří paradoxně byli v okolí nenápadní a dokonce přátelští (jak ukazuje v souvislosti s Londýnem případ atentátníků žijících v Leedsu). Jenomže za nimi stojí řada radikálních imánů a duchovních, kteří sice sami násilnou a teroristickou činnost neprovádějí, ale nabádají ostatní k těmto činům a šíří protizápadní zášť. Hrozbou jsou samozřejmě ti, co provádí útoky, ale také široké radikální podhoubí, proti kterému je často nemožné jakkoli zasáhnout dokud se opravdu „něco nestane“, protože ihned hrozí přinejmenším nařčení z rasismu, netolerance, či nepochopení doby.
Pokud se západní civilizace chce terorismu účinně bránit, nestačí letecké operace, pozemní útoky a údery elitních jednotek v horách tisíce kilometrů daleko. I když samozřejmě akce na zlikvidování terorismu v zahraničí potřebné jsou. Je ale také potřeba si udělat pořádek hlavně doma. Za prvé by mělo dojít ke zpřísnění současné příliš liberální imigrační politiky a opuštění konceptu umělého multikulturalismu. Říkám záměrně „umělého“, neboť zde očividně došlo ke zprofanování termínu. Morfologicky by multikulturalismus měl znamenat soužití více kultur. Na tom by nebylo nic špatného, nepamatuji se, že by nějaká společnost od pravěku byla „monokulturní“. Nemám nic proti směsici kultur. Dané menšinové kultury však musí striktně respektovat tradice, zákony a zvyklosti daného státu v němž žijí a musí být k němu loajální. Dnešní teze „multikulturalismu“ vytvořená neomarxisty v 60. letech naopak usiluje o to, aby se daný stát pokud možno ve všem podřizoval všem možným i nemožným menšinám. A to se v případě islámu (žel, výhody z toho mají právě nejvíce různí fundamentalisté) dnes v Evropě děje.
Řešení je tedy nasnadě. Evropa bude muset ustoupit od přílišné otevřenosti vůči přistěhovalcům a jednotlivé státy důsledně vyžadovat dodržování místních společenských pravidel. Také bude nutné přehodnotit různé „evropské“ zákony, normy a „charty lidských práv“, které jsou s podobnými extremisty až příliš soucitné. Jak napsal Benjamin Kuras, pokud kdysi jistému vězněnému fanatikovi v Británii musely úřady platit podporu v nezaměstnanosti, něco asi v pořádku není. Pokud chceme proti terorismu účinně bojovat, musíme procitnout z iluze multikulturalismu. Tolerance končí tam, kde začíná bezpečnost.