Pravdoláska, darebák Klaus, škůdce - rozvraceč Ganley a Lisabon
Je velmi poučné sledovat hysterické reakce na návštěvu Václava Klause v Irsku. O co jde? Podle většiny médií český prezident vyvolal diplomatickou roztržku a všem Čechům ušil z ostudy kabát, protože se sešel s Declanem Ganleyem, škůdcem a rozvracečem, který neúnavně kuje temné pikle proti všem, kteří v potu tváře budují Novou Evropu. Evropu bez válek a strádání, ve které budou po tisíc let žít v míru hodní lidé pěstující se šťastnými úsměvy biomasu za uklidňujícího klapotu větrných elektráren. Evropu, která ochladí teplou zeměkouli a zachrání všechna ta roztomilá zvířátka, jako je méďa Knut. Zkrátka hotový RáJ... Ale ještě předtím je třeba na okamžik potlačit slzy štěstí a rázně zatočit s takovými lumpy, jako je takzvaný Ganley, nebo marginální Klaus. Jasné?
Úsměvné je, že český prezident je označován za „marginální“ figurku, ale přitom se z něj panevropští levičáci můžou doslova zbláznit a popíšou o něm stohy papíru. Ještě legračnější je pak konstatování, že se svými postoji k Lisabonské smlouvě je Václav Klaus v Evropě raritou, případně že v Irsku „ veřejně podpořil okrajové opoziční uskupení“ (MF Dnes).
Skutečnost je samozřejmě taková, že Klausovy názory na evropskou integraci sdílí podle průzkumů veřejného mínění většina Čechů a podle závazného referenda také většina Irů. V ostatních evropských zemích bude zřejmě situace podobná, neboť jejich vedoucí představitelé se referend o přijetí LS bojí jako čert kříže.
U nás patří mezi nejzarytější „Klausobijce“ sympatizanti exprezidenta Havla, mezi něž se řadí, krom některých novinářů a politologů, také současné vedení Strany zelených a několik poslanců a senátorů napříč politickým spektrem. Tito lidé s gustem bojují za práva a svobody všech obyvatel zelené, ne modré planety, samozřejmě vyjma českých občanů. Uctívají panoptikum svých hrdinů a mudrců, mezi nimiž se skví Al Gore, Bono Vox nebo Dalajláma, který je považován za jakousi Paris Hiltonovou světové politiky. Vzpomeňme na to, jak byla čínská delegace uvítána v Poslanecké sněmovně aktivisty s tibetskou vlajkou. Nic proti Tibeťanům, ale právě toto je zasahování do vnitřních věcí cizího státu, právě toto je přinejmenším diplomatická nezdvořilost. To vše v době, kdy se celá Evropa opět ocitá na hraně mezi demokracií a nesvobodou.
Pravdoláskaři hrají na strunu hluboce zakořeněného pokrytectví. Je daleko snazší bojovat za právo na sebeurčení malého himalájského národa, než se starat o vlastní suverenitu a vlastní svobody. Je snazší poslat stovku na stavbu školy v Africe či na záchranu pand, než se starat o staré a nemohoucí rodiče. Je také snazší účastnit se mezinárodních sociálních experimentů, než přijmout odpovědnost za osud své země, se vším nepohodlím, které k tomu patří.
Český prezident má spoustu zavilých nepřátel a několik důstojných oponentů. Upřímně ho nenávidí jak bruselští byrokraté a jiní technologové moci, tak revoluční zelení trockisté a zmatení kavárenští levičáci. Ti všichni jsou hodně slyšet. Mohl by tak vzniknout mylný dojem, že je Václav Klaus se svými názory osamocen a bojuje ztracenou bitvu. Jenže ve skutečnosti je jen nejlépe viditelným a slyšitelným mluvčím velké části české společnosti, která s oprávněnou skepsí sleduje zuřivé revoluční nadšení architektů nového pořádku. Ne každý totiž věří, že dějiny skončily a hrozby minulosti jsou navždy překonány.
Když si odmyslíme současné třpytivé budovatelské pozlátko, uvidíme na mezinárodní scéně jen klasickou surovou reálpolitiku, na vnitropolitické úrovni pak snahu státu kontrolovat čím dál více oblastí lidského života. V tomto světle působí nevkusné útoky na hlavu státu poněkud znepokojivě...