V předvolebním stresu z volebního kongresu ODS otevřeně pohovořil o příkopech, které kolem sebe vybudoval, ačkoliv je eufemisticky pojal jako příkopy mezi Hradem a Strakovou akademií, potažmo mezi pražským magistrátem a Jánským vrškem. Zapomněl dodat, že kdyby neseděl ve Strakovce a na Jánském vršku právě on, žádné příkopy by se hloubit nemusely.

 

Sám sebe pasoval do role kormidelníka, který umně proplouvá mezi Skyllou Paroubkova populismu a Charybdou Klausova doktrinářství. Varuje před podbízením se jak výzkumům veřejného mínění, tak tvrdému jádru „eurofobních" voličů. Ale hned paradoxně dodává, že to tvrdé jádro voličů ODS čítá nejvýše 15%, čímž aplikuje Paroubkovu metodu, kdy kritériem odhadu veřejného mínění popírá kritérium věrnosti svým voličům, a to i za cenu porušení usnesení vlastní strany (o zákazu předávat další kompetence Bruselu).

 

Dalík Topolánkovu politiku předtím charakterizoval, když se vymezoval proti Klausovi, jako tvrdé jádro v měkkém obalu. Jen zapomněl stanovit, kde končí jádro a začíná obal. Z celého Topolánkova působení jsem nabyl dojem, že tím nejtvrdším „jádrem" je jeho pozice „europrezidenta" v době českého předsednictví EU. Druhou sféru „jádra" pak tvoří koaliční vládnutí, dokud to jen půjde. A „obalem" jsou ústupky koaličním partnerům a v poslední době i opozici personifikované Paroubkem. Žádné balení, které by zvyšovalo atraktivitu ODS pro voliče, jsem nezaznamenal.

 

Nebo Topolánek neumí číst volební výsledky a jejich propad, který nastal právě za jeho působení? Volby vyhrál v době, kdy ho lidé ještě neznali a představoval alternativu proti Paroubkovi. Dnes se mu podařilo „zabalit se" s ním do stejného eurooptimistického balíčku, kde však hraje roli toho zlého ze dvou policajtů, jenž lidi navíc trápí třicetikorunovými pokutami.

 

Ta proklamovaná Topolánkova zásadovost a věrnost liberálně-konzervativním ideovým základům jsou k smíchu. Koalici ustoupil natolik, že realizuje blátivý Havlův „pravdoláskový" koncept. A to i s tím podtextem, že volič není hrdý Čech, ale „zaprděný čecháček", který neumí ocenit, jak to s námi pan premiér dobře myslí a jaká dobra nám přináší evropská integrace (jež se však utrhla ze řetězu a vymkla ze svých původně zdravých kloubů).

 

Topolánek se snaží nalézat prostor na půdorysu koaličního potenciálu. Už to je ve vnitřních věcech dokladem oportunismu a ve vnějších vztazích dokladem kolaborace. Zapomíná na základní fakt, že koaliční prostor se vytváří úspěšností vlastní politiky vedoucí k volebnímu výsledku, který stranu učiní atraktivní pro slabší koaliční partnery. Jestliže dnes svou politiku koriguje podle koaličních partnerů, kteří jsou na ústupu ze slávy nebo přímo na odchodu z parlamentu, svědčí to o jeho mdlém duchu.

A ve světle jeho ideových rozporů s Klausem je třeba vnímat ten neoddiskutovatelný fakt, kdy slepice kdáká na orla. Slepice totiž dokáže maximálně sezobat to, co na dvorku najde. Politik tohoto typu se podívá, jak agentury rozdělují voliče podle preferencí, a podle toho se jim pragmaticky podbízí, vč. kompromisů voličům potenciálně koaličních stran. A ještě se přitom i mýlí (viz krajské a senátní volby). Orel, ten se na věc uměl podívat z nadhledu. Takový politik, kterým byl bezesporu tehdejší premiér Klaus, uměl svou skupinu voličů v-y-t-v-á-ř-e-t. V postsocialistickém Československu vytvořil skupinu pravicově-liberálních voličů! Na koaliční partnery se ohlížel až po volbách, kdy už měli oslabené postavení.

K tomu je třeba nejen ideový základ, i étos, s nímž se potenciálním voličům předkládá. Topolánek se mýlí, že marketingový obal je dobrý k tomu, aby oslovil příslušné existující voliče. Marketing musí nejen - jak to dělá Paroubek dle průzkumů veřejného mínění - se podbízet náladám voličů, ale ty nálady musí politik - jak to dokázal právě Klaus - umět hlavně vyvolávat. Strana se nesmí stylizovat podle svých imaginárních voličů, ona je musí reálně generovat. (A pozor, komunistické a socialistické strany dokáží chudobou své voliče rozmnožovat!)

 

Ten étos Topolánkovi příroda upřela, není dán každému. Měl by to pochopit a sbalit pinkle ve prospěch své strany, pravicové politiky i české republiky. Místo toho si asi připravuje epitaf: Byl jsem „europrezidentem".