Pomýlená ekonomická rétorika v EU
Odmítnutí euroústavy s sebou údajně nese i signál pro Evropskou centrální banku (ECB). Ta by prý měla více dělat pro hospodářský růst. Vyslovili se tak mj. prezident Eurochambers (sdružení evropských obchodních a průmyslových komor) Christoph Leitl, ale i OECD či neměcký ministr hospodářství Clement. Takové apely však z úst kritiků ECB slyšíme už poměrně dlouho. Opakují stále dokola zásadní ekonomický mýtus.
Do 70.let minulého století vládla v ekonomii tzv.keynesiánská škola. Její zásadní teorií byla Phillipsova křivka, podle které existuje substituovatelnost mezi nezaměstnaností a inflací. Čím nižší máme nezaměstnanost, tím vyšší musí být inflace. Přeneseně, čím vyšší růst, tím vyšší inflace. Toto dogma bylo vyvráceno nejen teoreticky, ale i empiricky právě v 70.letech, kdy Spojené státy trpěly stagflací, vysokou mírou inflace i nezaměstnanosti.
Ekonomická rétorika odpůrců ECB však stojí na tomto vyvráceném ekonomickém omylu. Je nám předkládáno, že ECB musí opustit svou slepou politiku sledování nízké inflace a snížit svou klíčovou úrokovou sazbu (ta je přitom extrémně nízká, 2 procenta). Tím by podnítila ekonomický růst. Ekonomický růst se měří pomocí hrubého domácího produktu (HDP). To je však veličina, která je přinejmenším problematická a spíše než hospodářský růst odráží zvýšení množství peněz v oběhu. Mezi ekonomickým růstem a mírou inflace není žádný příčinný či vzájemný vztah. Ekonomického růstu můžeme dosáhnout jen prohlubováním tvorby kapitálu, tedy investicemi. Inflace je čistě peněžní jev a jde zcela na vrub centrální banky. Tím, že centrální banka pustí do oběhu pomocí nižší úrokové míry více peněz nepřivodí ekonomický růst, ale hospodářský cyklus. V konečném důsledku inflaci a recesi. Skutečný hospodářský růst má, spíše než kvantitativní, povahu kvalitativní a plyne z nárůstu úspor, které jsou použitý na krytí vyšších investic. Navíc, kdyby nízké úrokové míry byly receptem na hospodářský růst, stačilo by, aby je centrální banka snížila na minimum a žili bychom všichni v blahobytu. Tak tomu není. Situace v EU připomíná 90.léta v Japonsku, kde vláda použila na obnovení hospodářského růstu klasické keynesiánské doktríny, expanzivní měnovou a fiskální (státní výdaje) politiku. Díky těmto politikám Japonsko dodnes ekonomicky stagnuje a není schopné rychlejšího ekonomického rozvoje.
Tato problematika také úzce souvisí s tím, co je úroková míra. Podle kritiků ECB je to něco s čím lze bez problémů manipulovat a dosáhnout tím zvolené hospodářské cíle, tedy ekonomický růst nebo míru inflace. Úroková míra je cena, která koordinuje trhy v čase. Na základě ní se vytváří taková výrobní struktura, která je žádaná ekonomickými subjekty. Manipulace úrokovou mírou vede ke stejně zhoubným ekonomickým důsledkům jako regulace jakýchkoli jiných cen.
Hospodářské problémy Evropské Unie musíme hledat jinde. Je to neustálý nárůst státních intervencí. Evropská Unie by se měla soustředit na odstranění nadměrných regulací, zejména na trhu práce. Jednotlivé státy EU, obzvláště Francie a Německo, musí reformovat své daňové a sociální systémy a výrazně snížit svůj vliv na ekonomiku. Léčba ekonomických neduhů pomocí neustálého nárůstu vládních aktivit je z pohledu ekonomické teorie pomýlená. Důsledky této léčby vidíme všichni.
www.libinst.cz