STRAŠÁK MOSKVY V TOPOLÁNKOVĚ DEMAGOGII
Topolánkovo tvrzení, že Česko má jedinou volbu „Lisabon nebo Moskva“ je demagogie, jakou jsme doufali, že už neuslyšíme od žádného politika nekomunistického, tím méně pravicového. Údajná osmdesátiprocentní podpora Lisabonské smlouvy u členů ODS je čirý výmysl, který nevychází ze žádné existující sondáže. Srovnání své nynější pozice vůči Lisabonské smlouvě s pozicí Václava Klause při podpisu přístupové smlouvy je politický faul a zneužití Klausova jména způsobem hodně unfair. Klaus přístupovou smlouvu podepsal proto, že musel respektovat výsledek referenda, v němž pro členství v EU hlasovala většina občanů. A hlavně, neudělal to v rozporu s ústavou svého státu, totiž v době, kdy by podepisovaná smlouva ještě nebyla schválena ústavním soudem.
Strašákem Moskvy strašme národ tam, kde je to na místě. S Lisabonskou smlouvou taková volba nemá nic společného. Jejím podepsáním nebo nepodepsáním máme pouze volbu tuto: Buď členství v Evropě porušující vlastní pravidla, zastrašující občany, politiky a národy, které ještě mají tu troufalost řídit se demokratickými principy práva na vlastní názor a národní zájmy – tedy Evropě, jejíž jedna regulace za druhou směřuje k totalitnímu superstátu. Nebo členství v Evropě, v níž se demokratické principy dodržují, v níž platí rovnost malých národů s velkými a v níž se může svobodně veřejně debatovat o všem, co na směřování Unie někomu vadí, aby se ten dnes už každým přiznávaný „demokratický deficit“ mohl znovu přetvářet v „demokratický dostatek“ či dokonce „nadbytek“, než se demokracie prošustruje do posledního pravidla, principu, zákona a odstavce.
Ale možná ta česká svoboda a demokracie opravdu je jeden velký nesmysl a Češi nemají vůli ani dovednost si sami vládnout. Prokázali to v dějinách už několikrát a vládnutí jim vlastně ani moc nesluší. S politiky, jaké dnes ve všech stranách mají k dispozici, na tom budou lépe bez vlastní vlády a s opětnou vládnou někoho většího, kdo to umí líp. Pak by se ale od českých politiků slušelo přestat předstírat, že ještě praktikují demokracii.
Až vám z té české politiky zase někdy bude zle od žaludku, zajděte se povzbudit do nového muzea Lobkowiczů v Jiřské. Je to sbírka uměleckých památek a memorabilií jedné z nejstarších, nejbohatších, nejvlivnějších a nejevropštějších českých rodin, která jí byla se všemi ostatními majetky v minulém století dvakrát ukradena. Poprvé nacisty za to, že rodina trvala na svém češství, podruhé komunisty za to, že trvala na své kultivovanosti. Že kultivovanost a evropanství se přece jen s češstvím snoubit dají, vám pomohou připomenout středověké, renesanční, barokní či rokokové portréty významných a vlivných lobkowiczkých politiků, dvořanů, filantropů a mecenášů. Význam lobkowiczkého češství v evropské kultuře vám připomenou notové rukopisy Lobkowiczi sponzorovaných skladeb Haydnových, Mozartových a Beethovenových, obrazů Cranachových a Brueghelových.
Ze všeho nejvíc vám je připomene průvodní slovo Williama Lobkowicze popisující rodinnou historii od středověkých počátků přes promísení s rodinami jiných národů, úspěchy vysoce vzdělaných Lobkowiczů v evropské politice, po návrat majetku „osvícenou českou vládou“, vytvoření americké nadace na restauraci lobkowických památek a jejich otevření veřejnosti jako důkazu velikosti českého dědictví. A nestyďte se nechat se dojmout slovy rodilého Američana, který nikdy nepřestal být Čechem: „Kde domov můj už pro mě není otázkou.“
A třeba vás při tom napadne, zda by nebylo pro národ nakonec lepší odebrat moc politikům a vrátit ji knížatům a hrabatům.
Benjamin Kuras je mj. čestným předsedou redakční rady EUportal.cz
a čestným členem Mladé pravice
