Prezident Václav Klaus kritizuje evropskou centralizaci, protože při tom obhajuje demokracii. Eurocentralisté se chovají nedemokraticky, protože své odpůrce označují za blázny a vytěsňují je z veřejné debaty. Demokracie může fungovat pouze na úrovni národního státu, neboť neexistuje exropský politický národ a lid, říká v exkluzivním rozhovoru pro Euro.cz tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl.

 
Prezident Václav Klaus přirovnal v Irsku své působení ve vztahu k EU k disidentství. Proč by se měl podle vás tento postoj označovat jako disidentský?

Pan prezident to řekl trochu jinak. V první fázi nemluvil o sobě, ale hovořil o Declanu Ganleym. Z celoevropské debaty je vidět, že názory toho typu, které zastává Declan Ganley a rovněž pan prezident, jsou vytěsňovány z veřejné diskuse. Proti kritickým argumentům k vývoji v EU nebývají stavěny reálné argumenty a jiný postoj k procesu evropské integrace se dopředu považuje za nepatřičný. To vedlo pana prezidenta k tomuto přirovnání.

Co říkáte na reakce českého a evropského tisku?

Ohlasy, které způsobilo to, že si Václav Klaus dovolil během státní návštěvy Irska setkat se také s člověkem, který evidentně a jasně reprezentuje v těchto názorech většinovou část irské společnosti, přiměly prezidenta, že toto označení „disident“ stáhnul i na sebe. To označení se týká formálních znaků debaty. Václav Klaus se nikdy nebál ideového nebo argumentačního střetu, naopak je přesvědčen, že evropská integrace je úžasným tématem pro ideový, argumentační a věcný střet. Jenomže dnešní huráevropané mají úplně jiný způsob intelektuální komunikace a debaty, a to je nasadit svým oponentům čepici s rolničkami a vůbec se s nimi nebavit a vykázat je z dobré společnosti. Lidé názoru Václava Klause jsou neustále velmi urážlivě soustavně častováni nadávkami a nařčeními z nacionalismu a xenofobie. Slyšel jste někdy od Václava Klause, že by řekl, že český národ je víc než ostatní národy? Slyšel jste někdy, že by říkal, že Čech je něco více než Nečech? Jak je možné, že trpíme už mnoho let v české demokratické debatě toto nálepkování, že člověk, kterému vadí deficit demokracie EU, že člověk, jehož jedinou snahou je dosažení větší demokratičnosti některých procesů, dostává trvale nálepku nějakého xenofoba? Jak vůbec můžeme trpět, že debata o tak vážných věcech je takovým strašným způsobem degradována?

Jak tedy hodnotíte diskusi o Lisabonské smlouvě a euroústavě?

Václav Klaus vždy kritizoval plíživost evropského centralizačního procesu. Poukazoval se zdviženým prstem na to, že suverenita členských států se stěhuje do Bruselu postupně, téměř neviditelně, potichu a potají. V tomto smyslu nastolení tématu evropské ústavy a později Lisabonské smlouvy mohlo být chápáno vlastně jako pokrok, kdy byl ten tichý, skrytý a plíživý proces centralizace nahrazen otevřeným procesem centralizace. S takovým konkrétním obsahem bychom mohli nesouhlasit, ale museli bychom připustit, že po formální stránce bychom mu nemohli vyčítat demokratický deficit. Debata se ale bohužel odehrává čistě v symbolicko-formální rovině plné hesel a skutečný obsah je v debatě zastírán. Není náhoda, že zrovna v jediné zemi z celé Evropské unie, v Irsku, kde bylo referendum o Lisabonské smlouvě, tak ve všech průzkumech o znalosti Lisabonské smlouvy Irové ve srovnání s jinými národy jasně vedou, protože tam se ta debata už musela odehrávat ve věcné podobě. Tam, kde si tyto procesy ponechali politici často proti vůli svých občanů, tak tam ta debata zůstává čistě formální.

Co si myslíte o tom, že byla předložena Lisabonská smlouva ke schválení, i když její předchůdkyně euroústava, v drtivé míře totožná se současnou smlouvou, byla odmítnutá v Nizozemsku a ve Francii?

Poté, co euroústava byla odmítnuta v referendech ve dvou státech, bylo vyhlášeno takzvané období sebereflexe. Člověk by očekával, že ti, kteří tlačili za každou cenu Evropskou unii čím dál k centralizovanějšímu útvaru, si řeknou: „Aha, neděláme něco špatně? Neděláme něco v rozporu s přáním veřejnosti?“ Takhle sebereflexe bohužel neproběhla. Proběhlo to úplně jinak: „neříkali jsme to těm lidem nějak moc otevřeně? Neměli bychom to zkusit ještě jednou a nebylo by lepší to trochu zakamuflovat?“ Výsledkem byl reparát v podobě Lisabonské smlouvy, která je zhruba v 95 procentech procentech totožná s euroústavou. Lisabonská smlouva je euroústava v rafinovanějším balení a procedurálně není schvalována referendem, jako byla původní euroústava. Je to cesta, jak obejít vůli voličů, kterou by mohli vyjádřit v referendech. Je to trik.

Považujete systém vládnutí v EU s jeho dopady na českou republiku za demokratický?

Často bývá kritikům bezhlavé a zbrklé evropské centralizace předhazováno, že jsou proti ní kvůli obsahu, který integrace přináší. Tedy, že přináší vysokou míru regulace, že přináší určitý typ socialismu. Tak to ale není. Neznám nikoho z odpůrců socialismu, kdo by začal zpochybňovat národní stát a národní parlament jenom proto, že zrovna vyhráli sociální demokraté. Pokud je demokratem, tak ví, že je to pořád jeho stát a respektuje výsledky demokratických voleb a řekne si: „příště vyhraji já“. S Evropskou unií je to jinak. Nepochybně platí teze, že na některá rozhodnutí je akorát velká obec, na jiná je akorát velká OSN, ale na demokracii podle všeho je akorát tak velký národní stát. Proč to nemůže být Evropská unie? Ze dvou důvodů. Protože neexistuje evropský politický národ, a proto nemůže existovat průřezová napříč jednotlivými národními veřejnostmi existující politická veřejná debata a politická soutěž. V Evropské unii neexistuje legitimní „opozice Jejího Veličenstva“, abych tak řekl v uvozovkách, která si brousí zuby na to, že po příštích volbách bude vládnout ona. Každý kritik je vyřazován ze hry a stavěn někam za postranní čáru hřiště. Druhým důvodem nemožnosti existence demokracie na úrovni Evropské unie je, že moderní evropské demokratické státy vznikaly po staletí. Jejich obecné zvyklosti nebo psané ústavy jsou vyprecizovány do sebemenších podrobností a jedním z jejích základních principů jsou například tři pilíře moci: exekutivní, legislativní a justiční. V národním státu funguje mnoho dalších rafinovaných systémů brzd a pojistek a možností veřejné kontroly. Ničím takovým EU nedisponuje, ale přitom má jiné nástroje, které stát běžně využívá k prosazení své vůle vůči občanům. EU má některé znaky státu, především co se týče moci vnutit svou vůli lidem, občanům, i státům, ale nemá oproti státu jeho kontrolní mechanismy. Proto kritici evropské centralizace kritizují právě tento demokratický deficit, a ne to, že zrovna v tuto chvíli je produktem těchto procesů nějaká forma eurosocialismu.

 

reklama