To, že se Václav Klaus vzdal čestného předsednictví ODS, svědčí o zahájení přerušení styků s touto stranou, a to tak, aby mohl svou podporu vyjádřit euroskeptické straně, mající v lednu vzniknout. Celý proces je koordinován na úrovni celé Evropské unie, jak ukázala Dublinská schůzka. Václav Klaus tak velmi paradoxně vytváří démos, politický národ Evropy, jenž bude zpočátku založen na negaci bruselské socialistické byrokracie.
Ve své slavné přednášce na CEPu pojmem "démos" označil politolog Petr Fiala (dnes rektor MUNI) kulturně a jazykově dostatečně agregované společenství lidí, které v určitých přirozených hranicích je schopno hrát politicky významnou roli ve veřejném prostoru. Takový démos je typicky obyvatelstvo národního státu. Naopak prostý součet obyvatel Evropské unie v žádném případě démos netvoří, protože nesplňuje dané podmínky: homogenita, shoda v zájmech (národních), jednotné ekonomické prostředí, jeden jazyk apod, to celé zarámováno ve svých původních a přirozených hranicích.
EU má problémy s demokracií právě proto: politické zájmy veřejnosti jsou převáděny přes složitá soukolí, v důsledku čehož se vytrácí přímé spojení s občany, kteří politicky nedohlédnou přes horizont EU a nemohou se tak významně ztotožnit s politickými proudy napojenými na Evropský parlament. Tento fakt samozřejmě brání demokracii a nahrává evropské elitářské společnosti ujařmovat veřejnou správu nadnárodního společenství, to vše bez efektivní politické veřejné kontroly.
Evropská unie v pojetí Lisabonské smlouvy se však dostává na trajektorii, kde přestává mít význam nejen přímý hlas občanů, ale i hlasy jednotlivých států. Projekt demokratické Evropy je tak odsuzován k neúspěchu, který může skončit buďto sametovým rozchodem, nebo balkánským peklem. Paralela k podobným podmínkám existuje: rozpad československého státu v roce 1992.
V naší nedávné historii byly pokusy otců - zakladatelů ČSR založit československý národ. Motivací nepochybně byla snaha zabránit, aby silné národnostní menšiny na českém a slovenském území - tu německá, tam maďarská - hrály výraznou roli při konstituování politického života. Tři miliony Němců totiž tvořily odlišný démos od sedmimilionového českého živlu: byla obava, že to dozajista způsobí nezměrné komplikace v politickém životě. Proto se Masaryk s Benešem snažili o konstrukci jednotného československého národa: přesto všechny snahy národnostní komplikace vznikly se vznikem ČSR téměř okamžitě a byly chronickým a fatálním břemenem první republiky, které nakonec tak dobře posloužilo Hitlerovi.
V době totalitní ČSSR si stát, zbaven Němců a částečně i Maďarů, nic o jednom československém národu nenalhával. V roce 1968 se Gustáv Husák zasloužil o jasné federativní uspořádání, čímž ve své komunistické formě umožnil vedle sebe existenci dvou národů. Po převratu v roce 1989 však pomlčkové války daly jasně tušit, jakou budoucnost bude mít česko-slovenské soustátí. O to mi však nejde: právě v době pádu režimu, kdy začaly vznikat demokratické politické strany, se ukázalo, že české politické prostředí je velmi odlišné od slovenského. Nelze nevzpomenout na vznik Občanského fora v českých zemích, které ale nevzniklo na Slovensku: tam byla založena Veřejnost proti násilí. Nelze nevzpomenout na neúspěšné pokusy konstituovat napřed KDS, později ODS na Slovensku.
Politolog by řekl, že důvod je nasnadě: jednalo se o dva odlišné démy - český a slovenský.
Absence evropského dému znamená, že neagregované společenství obyvatel vnáší na společnou parlamentní půdu Evropské unie tucty národních stran, které musí koalovat ve velmi různorodých společenstvích, složených z poslanců různých národů a stran. V současnosti je Evropský parlament politicky rozčleněn do sedmi politických skupin - jakýchsi frakcí - které víceméně sledují rozložení pravice vs. levice. Je nabíledni, že kolegové z jediné frakce mohou mít velmi odlišné názory například na šíření využití jaderné energie, projekt chemické idiocie nazvaný REACH či na působení sudetoněmeckého sdružení. Takové divergence mají za následek velmi slabou loajalitu svých členů: ve většině případů takový poslanec musí zastávat odlišné stanovisko od své země, nehledě od svého svědomí a přesvědčení. Tolik k absenci demu jakožto Evropského národa.
Václav Klaus, Daniel Ganley z irské strany Libertas či pánové z polské strany Právo a Spravedlnost nicméně začínají démos tvořit. Je to démos, jehož jediným cílem je hodit vidle do zpupnosti a arogance bruselské byrokracie. Proto se euroskeptičtí poslanci, kteří v červnu 2009 zaujmou stále silnější euroskeptický elektorát ve svých mateřských státech, dostanou do Evropského parlamentu, proto se shodnou a vytvoří vlastní skupinu, a to skupinu svou negací velmi odlišnou od ducha eurohujerské spolupráce.