Lisabonská smlouva je, jak přiznávají i její zastánci, záměrně nesrozumitelným dvojčetem v referendech z r. 2005 zamítnuté euroústavy. Tento její rys měl odůvodnit obejití referend při ratifikaci ve prospěch lépe manipulovatelného parlamentního schválení. Přestože jediné ústavně nevyhnutelné referendum v Irsku svým NE rázem učinilo z lisabonské smlouvy právně neexistující dokument, Evropská unie nestoudně nutí Iry k opakování referenda a Českou republiku k ratifikaci již neplatné smlouvy. EU se tím vydala na cestu otevřené likvidace demokratické právní civilizace Evropy. V dějinách Evropy se tak od 20. století neděje poprvé. A kdo se nepoučí z vlastních dějin, musí si je zopakovat. To platí v silném smyslu pro Mirka Topolánka jako předsedu vlády a ODS.

 

Předseda vlády civilizovaného demokratického státu by měl vědět, že Lisabonská smlouva neznamená jen změnu hlasovacích pravidel ve značný neprospěch jeho země, ale jako celek zavádí tuhou nedemokratickou nadvládu nad občanům stále ještě demokratický odpovědnými členskými státy. A menší státy jsou na tom v celkově nespravedlivém rámci mnohem hůře než velké členské země EU. Lisabonská smlouva, a v jejím duchu Evropská unie nás tedy nezakotvují do euroatlantického civilizačního prostoru, jak se bláhově domnívá Topolánek, ale naopak nás z něj vyčleňují. Sem rovněž patří postupné a nepochybné podlamování NATO Evropskou unií spojené s úsilím hlavního ideologického a politického proudu EU vypudit USA z Evropy. Starý rusko-německo-francouzský cíl by se tak měl konečně splnit bez ohledu na katastrofální důsledky pro Evropu a svět. Lisabonský tah Evropské unie má zjevné anti-americké zaměření.

 

Je to přesně naopak, než jak z výšin úřadu káže Mirek Topolánek. Byl to rozhodující německo-francouzský tandem Evropské unie se svými satelity, kdo místo nečlenského Ruska zamezil počátkem dubna vstupu Gruzie a Ukrajiny do přípravného programu na budoucí možné členství v NATO, a tak dal Rusku zelenou k vyprovokování srpnové kavkazské války. Nebezpečná strategická závislost na ruských energetických surovinách je této staré Evropě a páteři EU jednoznačně přednější než demokracie Evropy a soudržnost euroatlantického prostoru demokratické civilizace. Evropská unie má proto zřetelné antiamerické a mnichovanské zaměření. Strategicky dává před primární transatlantickou vazbou na USA sebevražednou přednost strategickému partnerství s Ruskem bez ohledu na jeho fakticky nedemokratickou povahu a s ní spjaté agresivní imperiální sklony. Přestože Rusko nesplnilo s EU v září dohodnutou podmínku stažení svých vojsk na linii před vznikem srpnové rusko-gruzínské války, EU se osudově rozhodla obnovit s Ruskem strategické partnerství. Jestliže prezident předsedající země EU zároveň převezme ruský geopolitický nesouhlasu s umístěním protiraketové obrany u nás a v Polsku, jež Rusko vojensky neohrožuje, a tak bez rozpaků poruší písemný souhlas s jeho potřebností z dubnového summitu NATO, vysílá o EU jasnou a nepřehlédnutelnou zprávu: Přilnutí k Rusku a ustupování jeho výhrůžkám je pro ni strategicky přednější, než euroamerická obrana před ohrožením demokratické civilizace z Íránu a dalších území nestabilního islámského světa.

 

Pokud to náš premiér neví a bezostyšně tvrdí opak, měl by si asi najít jiné zaměstnání. Svým stanoviskem k Lisabonské smlouvě se vydal na cestu tvrdé demagogie a klamání veřejnosti. Možná žije sám v ustrašeném sebeklamu, ale to na podstatě věci nic nemění.

 

Je to přesně naopak, než se pod nevybíravým nátlakem evropanských nepřátel svobody snaží sám sobě a veřejnosti namluvit. Logické právní a politické odmítnutí zabývat se již neplatnou Lisabonskou smlouvou otevírá Evropské unii ozdravnou cestu z její hluboké systémové krize. Cestu k uspořádání, jež vychází z rovnoprávnosti a svobody evropských demokracií bez ohledu na jejich velikost včetně jejich svobodného spojenectví a součinnosti s USA v dnešním nebezpečném světě.