Evropa na rozcestí: Kdy, když ne teď se bránit islámu?
Ještě ani nestačila zaschnout tiskařská čerň novinových komentářů a analýz, vztahujících se k útokům v Londýně ze čtvrtka 7. července, a již tu máme atentáty další Jen dva týdny na to, byť neúspěšné a bez obětí na životech, nicméně stejně tak znepokojivé, když vezmeme v úvahu, že i přes enormně zvýšenou ostrahu a veškerá policejní opatření se atentátníkům podařilo udeřit opět na několika místech londýnské dopravy současně, přičemž nálože nevybuchly jen zázrakem. Aby toho nebylo málo, sobotní bombový útok v egyptském letovisku Šarm-aš-Šajch přinesl kromě stovek zraněných i 80 mrtvých, mezi nimiž byl i jeden Čech, vůbec první česká oběť teroristických útoků. Bomby také již týden vybuchují i v Istanbulu, naposledy opět tuto sobotu. Při čtení zpráv na teletextu člověk s hrůzou zjišťuje, že devět z deseti zpráv se nějakým způsobem týká terorismu, islamismu, islámu, muslimů. Současný svět je zkrátka konfrontován radikálním islámem více, než tomu bylo kdykoli v historii. A více, než kdykoli v historii, je v sázce osud naší západní civilizace.
Mezikulturní konflikt přituhuje a Evropa, chtíc nechtíc, je tlačena do kouta a stojí před zásadním rozhodnutím, před zodpovězením otázky, jak se v nastalé situaci zachovat. Zůstane veškerou odezvou jen vlna novinářských sloupků a - byť upřímných, ale ve skutečnosti jen málo platných - výroků politiků, kteří tyto skutky hromadně odsuzují jako barbarské a nelidské, či se vydáme cestou těžší a náročnější, riskantnější, nebezpečnější? Cestou rozhodného boje, nejen obrany, ale i preventivního útoku na ty, kteří jsou naší civilizaci nepřátelští? Nemyslím jen boj fyzický, ale boj, ve kterém se nebudou řešit pouze důsledky konfliktů, ale mnohem spíše jejich příčiny. Kde se nebudou jen hledat pachatelé, ale již dopředu se vytipují potenciální nebezpeční extrémisté a budou nemilosrdně vyhoštěni. O podobných aktivitách začíná mluvit dokonce i Francie, což vypadá jako krok správným směrem; teď jde jen o to, zda zůstane u slov, nebo zda dojde i na činy. Zda budeme o problému jen mluvit a besedovat, nebo zda konečně svoji civilizaci začneme chránit. Zákeřnost a brutalita útočníků nám paradoxně může prospět, protože probudí evropskou společnost z letargie a snad otevře oči i těm největším snílkům, kteří stále ještě věří v multikulturní pohádky.
Útoky tak mohou být, jakkoli to zní cynicky, svojí zvráceností a surovostí lékem na evropskou naivitu, na její přílišnou důvěřivost, na její zbabělost a nerozhodnost. Každý takto zničený lidský život je velkou ztrátou, ale možná teprve toto otevře Západu v Evropě oči. Je dobře, že EU předsedá právě Tony Blair. Jednak nebude nyní tolik času na zbytečnosti, jakými jsou euroústava a další pochybné cíle evropské politiky, jednak může radikální (doufejme, že takový bude) postoj britské vlády roznítit podobné odhodlání i na celoevropské úrovni. Pokud ovšem budou oslyšeny ubohé výroky lidí, jako je například Rudý Ken (levicový primátor Londýna Ken Livingstone), který jen den před čtvrtečními výbuchy tvrdil, že si za to Anglie může sama, nemá se prý plést do politiky arabských států. Takovýchto pochybných rádců, kteří nepřestávají svět oblažovat svými nepřebernými moudrostmi, žije v Evropě stále ještě dost na to, aby Evropu přivedli na zcestí, doufám ale, že i jim časem dojdou argumenty, protože veřejné mínění bude brzy na hony vzdálené jejich filosoficko-intelektuálním břitkým úvahám. Jestli někdo výrokům tohoto typu tleská, tak jsou to jen muslimové sami, normálnímu bílému obyvateli Evropy se však musí podobná servilita vůči muslimům zajídat. Nezajídala-li se doposud, po útocích se snad konečně zajídat bude.
Evropa tak stojí na křižovatce. Buď se lekne a ještě více se začne opájet báchorkami o potřebě tolerance a spokojeného soužití protichůdných kultur (což je cesta do pekel) nebo konečně vystřízliví a podívá se na celou věc s kritickým nadhledem a usoudí, že je potřeba změna. Čím bude změna radikálnější a rozhodnější, tím lépe. Toleranci by měla vystřídat tolerance nulová. Již ani jeden ústupek. Již ani jedno zaváhání. Již ani jeden kompromis.
Je důležité, abychom si na podobné incidenty nezvykli jako na něco, co je zkrátka nutnou daní za to, že žijeme v globalizovaném světě. V globalizovaném světě možná žijeme, ale to není důvod, abychom rezignovali a nechali fanatiky uskutečňovat jejich cíle. Naopak je třeba si uvědomit, že jde o útok na celou společnost, že je to něco, co se netýká jen výhradně nás, žijících zde v roce 2005, ale že je zároveň ohroženo i to, co budovali naši otcové a co mají zdědit naše děti. Má-li nám tedy zůstat něco, co bychom jim mohli odkázat a nemuseli se přitom stydět, pak je nejvyšší čas začít se bránit. Je to svatá povinnost. Nesmíme se smířit s nebezpečím, nesmíme se s ním naučit žít, musíme ho odstranit. Že to v globalizovaném světě nejde, je výmluva. Tak prostě ten svět uděláme o něco méně globalizovaný. Zde je prostor pro roli národů. Hranice znamenají svobodu, jak tvrdí Václav Klaus. Hranice také znamenají ochranu. Je na čase zpřísnit imigrační politiku i za cenu toho, že nebudou vpuštěni lidé, kteří rizikem nejsou. Lepší, než spolu s nimi vpustit i ty, kteří riziko představují. Není čas na humanismus a na přílišnou ohleduplnost, žijeme ve složité době a tak by občané některých států měli mít automaticky ztížený vstup na evropský kontinent. Alespoň do té doby, než v těchto zemích proběhne demokratický proces, který by byl zárukou, že v nich již extrémistické síly nemají místo. Což je ale v případě arabského prostoru běh na dlouhou trať, dost možná, že trať, kde cílová páska snad ani neexistuje.
Nehrajme si tedy na hrdiny, nehrajme si na otevřenou společnost, když je jasné, že takováto přílišná otevřenost se nevyplácí. Raději udělejme krok zpět, oprašme některé konzervativní hodnoty a odložené ctnosti, jako je vlastenectví, láska k národu a vědomí zodpovědnosti vůči společnosti, vůči domovu. Nestyďme se za to, že patříme na Západ, nestyďme se za své kořeny. To je cesta vpřed, zde je budoucnost. Silácké úvahy, že i přes hrůzy takovýchto útoků musíme zůstat nad věcí a být ke všem milí, všechno promíjet, všechno tolerovat, všechno dovolit, jsou směšné a ve světle současných událostí neudržitelné. Kdo teroristy omlouvá, je s nimi na jedné lodi a stává se stejným nepřítelem civilizace, jakým jsou oni sami. Poučme se z těchto incidentů. Pokusná myš se také příště vyhne místu, kde dostala ránu elektrickým proudem, nebuďme tedy tak hloupí, abychom opakovali stejné chyby. Nyní je čas přehodnotit naše koncepty, politické cíle a ideje. Nyní je čas opustit sebevražednou myšlenku multikulturalismu dříve, než bude pozdě. Je překonaná, ukázala se jako nefunkční, negativa, která přinesla, převážila nad jejím pozitivním přínosem. Nebojme se si to přiznat. To není zpátečnictví, to je prozíravost. To není prohra, to je nutnost. Prohrou by bylo v takovém kursu pokračovat i nadále.
Nemá také smysl do nekonečna spekulovat, co je příčinou současného násilí a kde se v muslimech ona nenávist bere. Islám je jednoznačně příčinou sám o sobě a zastírat to, je falešné a nezodpovědné. Stejně tak nepotřebujeme sáhodlouze diskutovat o tom, zda existuje nebo neexistuje střet civilizací, protože kdo to chce vidět, tak vidí, že takový střet skutečně existuje. Lidé, kteří vystrašení utíkali z metra, na to zcela určitě jasný názor mají. Podobně neplodné a zbytečné jsou debaty o tom, kdo onen střet civilizací vyvolal a kdo za něj nese zodpovědnost (každému rozumně uvažujícímu člověku je to totiž nadmíru jasné). Namísto toho bychom se měli snažit, aby naše civilizace v tomto střetu obstála. Pokud totiž nenajdeme ani toto základní odhodlání (bránit se), pak je asi skutečně možná na čase, aby naše civilizace zanikla a byla vystřídána jinou, která bude mít silnější vůli žít. Ale já chci stále ještě věřit tomu, že tu existuje naděje a šance, jak zvítězit. Ta šance je tu nyní. Využijme jí.