Václav Klaus k obsahu usnesení ÚS v rozhovoru pro MF Dnes řekl: „Senát požádal o výrok o tom, jestli jsou naše ústava a Lisabonská smlouva v souladu. Nemyslím si, že je úplnou náhodou, že Ústavní soud ustoupil k výroku, že místo "není v souladu" řekl, že "není v rozporu". Neslovíčkařím, ale je to základní otázka, že to udělali. Tyto dva pojmy cítím jako neidentické. Tvrzení v právu typu, že co není zákonem výslovně zakázáno, je povoleno. Říkat, že je zakázáno vše, vyjma toho, co ještě zákon nezakázal, tak to všichni víme, že jsou velmi odlišné výroky. Podobně chápu slova v souladu a v rozporu. Kdybych byl Senátem, tak bych protestoval proti této metodě."

Prezident měl podle mě zcela stěžejní postřeh, který si dovolím blíže okomentovat a rozvinout, protože se mi zdá velmi případný, důvtipný a zásadní. Budu to ilustrovat na rozdílu mezi anglickým „I must" a českým „musím". V negaci - která byla použita soudem u „není v rozporu - však anglický zápor „nesmím" znamená něco jiného než český „nemusím". V anglické verzi pak mezi „musím" a „nesmím" je celý prostor pokrytý pojmy mohu a smím, který představuje koridor osobních svobod:

I must = musím, I must not = nesmím vs. nemusím, ale smím (smím, ale nemusím)

smím, není zakázáno vs. nesmím, není dovoleno

nemusím, není nařízeno vs. musím, nejsem osvobozen

je v souladu, není v rozporu vs. není v rozporu, nemusí být v souladu

Je třeba chápat rozdíl mezi podmínkou nutnou a silnější podmínkou postačující. Není-li něco v rozporu, je to podmínkou nutnou, nikoliv však postačující. Aby něco bylo v souladu, nesmí to být v rozporu, ale to nepostačuje. Musí se jednat o aktivní soulad, nestačí pasivní konstatování absence rozporu.

Pokud by měl Ústavní soud konstatovat soulad, musel by věc posuzovat vcelku a komplexně. Nestačilo by jen vyloučit nějaký dílčí rozpor. Konstatování souladu znamená, že je vyloučen jakýkoliv myslitelný rozpor a to je konstatování mnohem silnější, k němuž se ovšem soud nedobral. Provedl možná analýzu, leč před syntézou se polekal, k čemu by mohla vést.

 

Václan Klaus dále k politickému pozadí rozhodnutí ÚS řekl: „Je to špatně. Nejde o to, že by každý z ústavních soudců neměl právo na své občanské či, chcete-li, politické argumenty. Ale v momentu, kdy má shledávat, zda jsou v souladu ty či ony články ústavy České republiky a Lisabonské smlouvy, tak do toho nepatří interpretace toho, že se dnes nacházíme v éře globalizace a že díky tomu začíná být jinak chápána otázka suverenity státu. To přece Ústavnímu soudu v daném případě vůbec nepřísluší komentovat... Dobře vím, že právo je velmi měkké a dá se dokázat to či ono. Proto možná potřebovali tuto politickou argumentaci."

Níže zkompiluji z důvěryhodných zdrojů (Masarykova univerzita v Brně, Wikipedia), jak je definována svrchovanost státu: Svrchovaný stát, založený na státním území a státním občanství a disponující mocí vydávat zákony, není podřízen žádné jiné (státní) moci a to jak vnější, tak vnitřní. Svrchovanost státu lze rozdělit, stejně jako funkce státu, na vnitřní a vnější. Vnitřní svrchovanost státu znamená nezávislost státní moci uvnitř státu na jiném subjektu. Vnější svrchovanost státu je možno chápat jako právo jednat na mezinárodní úrovni, zcela nezávisle na jiném subjektu. Teorie svrchovanosti státu pochází od francouzského právníka Jeana Bodina ze 16. století. Podle něj je tato svrchovanost definována takto: je to neomezená moc vydávat zákony, je nezcizitelná a nedělitelná, je trvalá a stálá.

Jde o to, zda na koridor osobních svobod (mezi „musím" a „nesmím") a na svrchovanému státu vymezený prostor (dle definice v předchozím odstavci) si nečiní nárok nadnárodní subjekt, nově získávající právní subjektivitu, na nějž občané tyto kompetence nedelegovali. A zda se tak občanům tento prostor nezužuje. Že se zužuje svrchovanému státu, je nepochybné, ačkoliv to je v rozporu se samotnou definicí svrchovanosti.

Tak o čem je vlastně řeč? Ze strany Ústavního soudu zjevně o něčem jiném.

Mělo by se rozhodovat o onom souladu znovu. I proto, že soulad znamená, že Lisabonská smlouva jako celek je v souladu s Ústavou České republiky jako celkem, což by byla silnější a úplnější odpověď, která v takto osudové záležitosti je naprosto nezbytná. Odpověď je totiž zřejmá. Ale z té se Ústavní soud vyvlékl.