Nová reaganovská revoluce
„Nastal čas vyslovit jména; v naší straně musejí padat hlavy. Protože jsme byli, my konzervativci, zrazeni lidmi, kteří nám naslibovali, že když je zvolíme do funkcí, tak budou prosazovat naše hodnoty. Musíme se postavit na odpor – připojte se k mé ‚Nové reaganovské revoluci‘ a restaurujme spolu konzervatismus!“ Michael Reagan
Bushovo druhé období samozřejmě neskončilo oznámením o vítězství Baracka Obamy – v souladu s 20. ústavním dodatkem mu Bush předá úřad až 20. ledna. Na závěrečné hodnocení osmileté vlády 43. amerického prezidenta je tedy ještě brzy. Ale asi o žádné hlavě Spojených států nenapsali renomovaní američtí autoři ještě za jejího působení v Bílém domě tolik zatracujících knih jako právě o Bushovi juniorovi; přibližme si dvě z nich citacemi a dvě aspoň zmínkou.
Tragický odkaz
Když loni v červnu vyšla kniha A Tragic Legacy, komentátor Alan Colmes řekl: „Je to nejlepší kniha o nejhorším prezidentovi. Glenn Greenwald je pro současnou vládu tím, čím je ona pro naši vlast – pohromou. Je to víc než jen kniha: je to vlastenecký čin.“
Za hlavní Bushovy „domácí“ hříchy Greenwald považuje: ohromný růst výdajů, skok od multimiliardového přebytku státního rozpočtu k ještě většímu schodku, rozmnožení byrokratických pašalíků, bezprecedentní rozmach moci federální vlády, její vměšování do kompetence států a pohrdání právním řádem.
Hotovou katastrofou je však podle Greenwalda Bushova zahraniční politika po 11. září 2001, kdy mu neokonzervativci naočkovali manichejské vidění světa: „Existuje jen dobro a zlo, a my bojujeme na straně dobra; ve válce s Irákem dnes, s Íránem zítra…“ Greenwald nadto neokony podezírá, že manichejské chápání morálky je pro ně jen nástrojem k ohlupování lidí – svévolná rozhodnutí zabalí do zjednodušujících moralistních pojmů, aby mohli veřejnost patřičně zmanipulovat. A je prý zbytečné zkoumat, zda Bush přistoupil na tento neokonský trik s cynickým oháněním se manichejskými poučkami proto, aby přesvědčil Američany, že musejí podporovat vojenskou agresi, nebo zda si tuto techniku neokonové osvojili proto, aby napřed přesvědčili Bushe samotného o moudrosti a mravnosti takové politiky…
Greenwald je liberál, stoupenec Demokratické strany. Je proto milým překvapením, že současný marasmus nevyužil k paušální diskreditaci Republikánské strany či konzervatismu vůbec a pranýřuje jen neokonzervatismus: „Je to hnutí, jež si sice říká ‚konzervativní‘, ale ve skutečnosti – jak si mnozí tradicionalisté už léta stěžují – všechny politické zásady konzervatismu pošlapává.“ A v čem podle Greenwalda spočívá tragika Bushova odkazu?
„Posláním post-bushovské éry bude restaurace mravních zásad, rehabilitace našeho národního charakteru. Aby se americká mravnost a věrohodnost zase staly něčím víc než jen vyprázdněným sloganem v prezidentských manichejských projevech burcujících do války. A to je onen tragický odkaz, který Americe po sobě zanechává G. W. Bush.“
Den zúčtování
Patrick Buchanan, už po léta nejhlasitější americký paleokonzervativec, v knize Day of Reckoning z konce loňského roku napadá prezidenta a neokonzervatismus také nevybíravě, zejména v kapitole Evangelium podle G. W. Bushe, ale na poněkud jiném základě než Greenwald. Buchanan začíná obecnou úvahou, v níž především odhaluje, jak se z demokracie udělalo „zlaté tele“, objekt nábožného uctívání, jinak řečeno: „demokratismus“ jako ideologie se vším všudy. A pro ideologie nemá Buchanan, po vzoru Russela Kirka, přívětivá slova:
„Nejen jakobinismus, marxismus a nacismus, nýbrž i anarchismus, socialismus a neokonzervatismus mají pozitivní výsledek testu na ideologii. Všechny totiž údajně objasnily, kam se svět ubírá nebo by ubírat měl, a opírají se o fantazie lidí, jimiž neotřese ani důkaz opaku. A Bushova konverze (po traumatu z 11. září) k ideologii neokonzervativců, kteří dali své slovo, že obrátí celý svět na víru v demokracii silou amerických idejí a zbraní, zničila jeho prezidentství.“
Místy se ale Buchananův pohled na Bushe s pohledem Greenwaldovým nápadně shoduje: „Po 11. září se s ním udála dramatická změna. Jako by zažil zjevení. Začal mluvit jiným tónem a jiným způsobem. Popsal naše nepřátele ne jako fanatiky, kteří stejně jako jiní revolucionáři sahají k teroru, aby prosadili svou věc, ale prohlásil je za satanáše a ztělesněné zlo.“ Buchanan pak cituje postřeh historika Andrewa Baceviche: „Prezident Bush od samého počátku pohlížel na válku s Irákem jako na křížovou výpravu a na sebe sama jako na jakéhosi vykonavatele boží vůle.“ A k tomu Buchanan znepokojeně dodává:
„Takové dělení světa na dobro a zlo, na anděly světla a anděly temnot zápasící o budoucnost lidstva, z nichž jedni musejí zvítězit a druzí být zahubeni, to přece byla podstata manichejského kacířství ve třetím století… Je třeba říci jasně: To je manicheismus; to je mesianismus; to je utopismus. Investováním krve našich synů a statků našeho národa do honby za tímto zjevením naše republika vykrvácí, zbankrotuje a zničí se v kruciátách bez konce a v nikdy nekončících válkách. Pokud tuto ideologii neodstavíme od moci, dovede republiku k záhubě. Žádný národ, jakkoli velký, mocný či bohatý, nemůže vydržet zápas tak apokalyptický a globální.“
Žalobce, zrádce et al.
Razantním „antibushovským“ počinem je i kniha The Prosecution of George W. Bush for Murder z letošního května. Název není metafora, Vincent Bugliosi je nejen věhlasný spisovatel, ale i neméně věhlasný žalobce. Jeho největším „úlovkem“ byl známý zločinec Charles Manson. Zatím největším… Bugliosi vychází z toho, že v Iráku byly zavražděny již zhruba čtyři tisíce amerických občanů, iráčtí rebelové jsou ale jen živým nástrojem v Bushových rukou. Vrahem je tedy podle trestního práva Bush. Odvážná juristická konstrukce, Bugliosi však v knize tvrdí, že se žalobou uspěje.
Nejvíce ale Bílý dům roztrpčila zpráva o vydání knihy What Happened od Scotta McClellana, jenž pro Bushe pracoval v letech 1999 až 2006, a byl tak den po dni skoro u všeho. I v dobách, kdy se zrovna marně hledaly zbraně hromadného ničení po celém Iráku… McClellan – jak sám říká – z Bushových služeb odešel proto, že se už dál nechtěl jako tiskový mluvčí podílet na systematickém balamucení veřejnosti.
A to prý na „pamětech“ už začal pracovat i Donald Rumsfeld, zhrzený exministr obrany. Ostatně, bůhví jaké veselé historky z vládnutí si časem vybaví třeba i Condoleeza Riceová, dnes Bushova „poslední z věrných“. A co když se po letošní volební porážce pro jistotu rozepíší lehkým perem i faktičtí strůjci a koryfejové neokonzervativní politiky? Robert Kagan, Charles Krauthammer, Bill Kristoll, Michael Ledeen, Richard Perle, Norman Podhoretz, Paul Wolfowitz... Právě oni Bushe tak dlouho naváděli k válce s Irákem, až do ní národ podvodnicky zavedl; a teď se navzdory tomu snaží od něho distancovat.
GOP, a co teď?
Samotná McCainova prohra v posledku málokoho překvapila něčím jiným než tím konejšivým jednociferným rozdílem; jenže v souběhu s docela dramatickou ztrátou křesel senátních i sněmovních je to dlouho nevídaný debakl Republikánské strany – „Grand Old Party“ má před sebou nezáviděníhodnou etapu hledání jeho příčin. A ještě mnohem svízelnější a choulostivější bude hledání „nové budoucnosti“. Jistě, i neokonští analytici dojdou (najednou…) k závěru, že hlavní příčinou byl Bushův iracionální a vždy odpudivý manicheismus, jeho pokrytectví a arogance: „Vždyť právě z těchhle důvodů přece veřejně deklaroval své sympatie k Obamovi těsně před volbami nejen zrádce McClellan, ale i náš někdejší ministr zahraničí Powell.“ Neopomenou také zdůraznit, že Obamu fanaticky protežovala nejen liberální média a „Hollywood“, ale nakonec i média konzervativní, a že to nemohlo být jen pro kouzlo jeho osobnosti, ale že v tom třeba měli prsty i šamani keňského kmene Luo. Že McCainovy nadějné vyhlídky zhatila na poslední chvíli finanční krize. Že kupodivu nezafungoval Bradleyho efekt a že barva pleti byla naopak Obamovým nejsilnějším trumfem...
To všechno může být – a zřejmě i je – pravda. Třeba včetně těch šamanů... Pokud takhle ovšem bude znít i „závěrečný nález a poučení“, dopadne to s „Grand Old Party“ asi dost zle. Na začátku kampaně kdosi poznamenal, že Demokratická strana by letos mohla kandidovat i myšáka Mickeyho, a stejně by vyhrála. Kdoví... Ale pokud republikáni hromadně neprohlédnou, že konzervativní voliči zkrátka už obecně nestojí o zastydle agresivní a tajnosnubný neokonzervatismus (který nadto asi ani konzervatismem není), čekají na ně jen další zklamání. Ano, už McCain hovořil o „zásadní změně“. Doprovodil to ale starokomicky šviháckým pobrukováním „Bomb-bomb-bomb, bomb-bomb-Iran,“ a tím mnohé potenciální voliče popudil a odradil – takhle si tu kýženou „změnu“ nepředstavují...
Republikánské straně se nejspíše nabízí jen jediné řešení: bez skrupulí se zbavit nezdárných vůdců a jejich našeptávačů a z marnotratného neokonzervativního výletu se pokorně vrátit zpět ke kořenům.
Michael Reagan, nejstarší syn někdejšího prezidenta, se v tom duchu hned po volbách vyjádřil hodně rázně: „Nastal čas vyslovit jména; v naší straně musejí padat hlavy. Protože jsme byli, my konzervativci, zrazeni lidmi, kteří nám naslibovali, že když je zvolíme do funkcí, tak budou prosazovat naše hodnoty. Musíme se postavit na odpor – připojte se k mé ‚Nové reaganovské revoluci‘ a restaurujme spolu konzervatismus!“
vyšlo v 51PRO