Evropa sudeťáckých vylhaných dějin
Je to s nekonečnou pravidelností nazpaměť naučené a recitované představení některých českých žurnalistů. Hlavně při výročí konce druhé světové války se jako spolehlivé hodinové kukačky ozývá nerozlučná dvojice Bohumil Doležal a Emanuel Mandler. S podporou dalších, čím rozhněvanějších, tím polovzdělanějších mužů ostrého pera. Únavná novinářská klaka, zahrnovaná štědrou přízní henleinovského sudetoněmeckého landsmanšaftu, s ním spjatých politických organizací a nadací. Okázale a houževnatě se hlásí ke slovu proto, aby zopakovala vylhané nesmysly současných henleinovských slabikářů, čítanek a ideologických dílek o dobrotivých Němcích z Čech a tamějších zločinných Češích. Zlotřilí Češi totiž spořádané a přívětivé Němce v Čechách a Československu jen utlačovali a týrali, až je pak nakonec po druhé světové válce bezdůvodně vyhnali do Německa a Rakouska. Přestože o konfiskaci majetku tzv. sudetských Němců rozhodli západní Spojenci na reparační konferenci v Paříži a československé denacifikační dekrety, později přijaté jako zákony, byly jen jejich prováděcími nařízeními a přestože se prezident Beneš dlouho bránil myšlence naprostého odsunu Němců z ČSR, prosazované domácím odbojem. Toto strašlivé zlo a bezpráví se prý ale nyní v Evropské unii musí okamžitě a do všech důsledků napravit nejen kajícnou omluvou a prosbou za odpuštění (tu letos vzorově v Jihlavě sudetským Němcům předvedl Emanuel Mandler), ale i navrácením zabaveného majetku a hlavně původní, nyní počeštěné domoviny.
Takto do omrzení promlouvají charakterově neposkvrněné, a proto asi mravně zkaženými Čechy málo pochopené hvězdy českých žurnalistických nebes, hlavně již jmenovaní pánové Doležal a Mandler a i další zapálení čeští šiřitelé novohenleinovského evangelia landsmanšaftu. Jejich dost chatrná informovanost, ale o to patrnější ideologická nadutost dobře reprezentuje jejich vzory, tedy bavorského předsedu vlády Edmunda Stoibera, předsedu landsmanšaftu a mluvčího CSU v Evropském parlamentu Bernda Posselta, nebo jeho pražského vyslance Petera Bartone, který prý u nás jako šéf kanceláře landsmanšaftu podniká jen v reklamě. Tito lidé velmi zvláštního ražení soustavně vystupují jako přední hlídka dalších, zahraničních fanatiků německo-rakousko-maďarského hnutí za mocensko-politickou nápravu středoevropských dějin první poloviny dvacátého století.
Jakých událostí a odkud a kam je chtějí napravovat? Na srdci nemají nic menšího než zpětnou důkladnou nápravu změn na území mezi Německem a Ruskem, k nimž zde došlo po první a druhé světové válce. Náprava a vznik jejich správné Evropy mají začít u druhé světové války a skončit u té první. Češi by nejprve měli odvolat platnost poválečných denacifikačních zákonů, jež umožnily realizaci spojeneckého rozhodnutí odsunout z Československa německé občany třetí říše a provést válečné majetkové reparace. Podle výkladu nových henleinovců je viníkem spojeneckých rozhodnutí o odsunu Němců do Německa a Rakouska zločinná česko-sovětská dvojice Beneš-Stalin, přestože to byla po prozíravé úvaze v první řadě britská vláda. Nedávno tuto hezkou pohádku v Praze veřejně de-facto posvětil za přítomnosti prezidenta republiky dokonce i německý velvyslanec v České republice Libal.
To je ale jen začátek. Dnes přeci máme v Evropské unii právo na sebeurčení národů, o něž československé Němce a Maďary v r. 1918 zločinně připravila Masarykova Československá republika, když je jako svými elitami tradičně nedemokraticky a v rasově politické nadřazenosti nad Čechy kolektivisticky vychovávané obyvatelstvo po jejich prohrané válce násilně a prý potupně donutila žít jako svéprávné občany demokratického státu se zaručenými menšinovými právy a individuálními občanskými svobodami. Právo na sebeurčení je prý samozřejmě kolektivní a jeho uplatnění nyní musí konečně odstranit lidským právům odporující existenci České a Slovenské republiky v současných hranicích. Ty ostatně česko-německé (ale i např. německo-polské) smlouvy v německé právní terminologii uznávají jako hranice jen podmíněně v terminologii užívané výhradně pro závazek nepoužití síly (termín „unverletzlich“), tedy nikoli jako mezinárodně-právně nedotknutelné (termín „unantastbar“). Ostatně neplatnost mnichovské dohody je v původní československo-německé smlouvě z prosince r. 1973, tedy z totalitní éry komunistického Československa, německou stranou uznána pouze v relativním smyslu „podle této smlouvy,“ v německé, právníky po dlouhých debatách zvolené a prosazené formulaci „nach Maßgabe dieses Vertrages als nichtig“, tj. pouze podle ustanovení této smlouvy, resp. v jejím specifickém rámci… Tak se již konečně prosadí skutečná evropská spravedlnost. Na zbytcích České a Slovenské republiky se bude moci mluvit i česky, aby se zde po evropsku zachovala tzv. národní identita jako milý folklór.
Potíž je v tom, že tato neuvěřitelná politická fraška není pouhým výstřelkem několika fanatických extremistů, ale významnou složkou současného německého, rakouského a maďarského politického života. Jejím prostřednictvím se tento nebezpečný politický proud stal reálným politickým prvkem Evropské unie a nesmírně čile se projevuje.