Mýty o Lisabonské smlouvě
Dámy a pánové,
usnesení 17. Kongresu zakázalo převádět pravomoci do Bruselu z úrovně národní, na úroveň Evropské unie. Poznámka k jednomu předřečníkovi - dokument, který se jmenuje Lisabonská smlouva, jsem četl, ale protože vím, že Hynek Fajmon bude podrobně hovořit o jeho obsahu, já si dovolím okomentovat jenom pár mýtů, které se tradují a komunikují v souvislosti s propagací tohoto dokumentu.
První mýtus
- Když to neschválíme teď, schválí to jiní, co přijdou po nás a bude to ještě horší.
Odpovědnost přeci nese ten, kdo ten skutek udělá. A ne ten, kdo toho druhého předběhne jenom proto, že sám to nechce, ale stejně by k tomu došlo. Myslím, že souzeni budeme vždy podle vlastních skutků, a ne skutků těch druhých. Byť by to byly případně tytéž.
Druhý bod
- Všichni to chtějí - nemůžeme nést odpovědnost za krach tohoto projektu, dostaneme se na periférii.
Průzkumy veřejného mínění nepotvrzují, že to všichni chtějí. A to nejen v České republice. Je to právě naopak. Občané většinově o Lisabonskou smlouvu nestojí. Když ten nesmysl zastavíme, budou nám mnohé země vděčny, že jsme to udělali za ně. Třeba právě Německo, ale především Češi.
Na periférii rozhodně neskončíme. A když, no tak tam musíme být s Francií a Holandskem a Irskem. Ty přece také odmítli stejný dokument, i když se v případě Francie a Holandska původně jmenoval euroústava.
Třetí mýtus
- Musíme se rozhodnout, jestli chceme být v EU, anebo chceme vystoupit.
Slovy premiéra: buď Brusel, nebo Moskva.
No to je přece strašný omyl. O tom Lisabonská smlouva není. Tuto otázku jsme řešili v referendu v roce 2004. To už máme rozhodnuto. Chceme být a jsme, zdůrazňuji, členy Evropské unie. My jsme - alespoň zatím - rovnoprávným členem s Německem, Francií, Velkou Británií a všemi ostatními členskými zeměmi Evropské unie.
Když mluvíme o Lisabonské smlouvě, tak se nebavíme o tom, zda Evropská unie, nebo ne, ale o tom, jaká má být. Tedy jaký chceme Brusel. Jestli to má být Brusel-poručník, nebo Brusel-pomocník, Brusel-služebník, Brusel-koordinátor. Pokud schválíme Lisabonskou smlouvu, bude to naposledy, kdy se nás Evropská unie musela na něco zeptat.
Další mýtus
- Často se říká, že v ratifikaci je skóre 25:1, tedy všichni až na Čechy proti Irsku.
Není to pravda. Skutečné skórum je 3:0. Protože byla uskutečněna jenom tři referenda a všechna skončila zamítnutím.
Slyšel jsem výrok, že Evropa dala najevo vůli po úspěchu Lisabonské smlouvy tím, že se ratifikuje parlamentní cestou, tedy bez referenda. Rozuměj: Aby to zase nezkrachovalo, tak se lidí raději nebudeme ptát. Vůle po úspěchu musí obejít vůli lidu.
Pátý mýtus
- Pomožme, aby Evropa fungovala lépe.
Četl jsem na plakátech v Dublinu na jaře před jejich referendem. Ano, ať pracuje lépe, ale ptejme se k jakému účelu? Přece nechceme hladší přechod k socialismu, přece nechceme posilování ekologických a jiných ochranářských opatření, která ničemu a nikomu nepomohou, jen budou stát miliardy na přímých nákladech a statisíce nezaměstnaných v konkurenceneschopné Evropě.
Já nechci, aby se Evropa mohla rychleji a pohodlněji blížit k hospodářskému propadu na cestě za nedosažitelnými sociálně-inženýrskými chimérami. Nechci Evropu kvót a regulací, chci, aby to byl svobodný prostor pro život a podnikání. Ne mariáš, kde jsou předem rozdané karty.
Šestý mýtus
- Voliči ODS jsou pro Lisabonskou smlouvu.
Já myslím, že to není pravda. Oni jsou pro Evropu. Kdybychom jim vysvětlili, co je obsahem Lisabonské smlouvy, asi bychom před nimi tento dokument neobhájili.
Naši voliči chtějí být součástí Evropy. To jistě. Ale chtějí Evropu příležitostí, volného prostoru pro soutěž schopností a invence, a ne Evropu bariér protekcionismu a nerovného zacházení.
Národ schválil v referendu vstup do Evropské unie za podmínek daných přístupovou smlouvou. Pokud ji chceme měnit, musíme se ho znovu zeptat: byli jsme proti euroústavě. Ptám se tedy, proč bychom nyní měli být pro Lisabonskou smlouvu. Názorové veletoče se nikdy nevyplácejí. Buďme čitelní a konzistentní. Odmítněme tento dokument.
Návrh usnesení předkládám návrhové komisy. Děkuji za pozornost.
Jiří Oberfalzer, člen VR a senátor PČR