O dvojí tváři multikulturalismu
V průběhu celkem užitečné diskuse o multikulturalismu, probíhající na stránkách českého tisku, hrozí, že se v ní dostatečně zřetelně nevymezí samotný pojem, o který se vede spor. Jak i dosavadní příspěvky napovídají, termín multikulturalismus je obtěžkán více významy a může tak snadno dojít k nepochopení stanovisek diskutujících. Předpokládám, že až na výjimky se i Češi shodnou na tom, že spontánně vznikající mezilidské soužití různých etnik, nevykazuje-li některá z těchto skupin nadměrně společensky negativní aktivity, je procesem přirozeným a v mnohém vzájemně obohacujícím. Žijí-li na území jednoho státu, pak nezbytným předpokladem pokojného soužití je dodržování zákonů tohoto státu a respekt k základním civilizačním principům daného politického a národního společenství. Jinak, domnívám se, je možné ponechat projevům rozmanitých etnických zvyků a tradic poměrně volný a státem nespoutaný prostor.
O jiný typ multikulturalismu se však jedná v případě, kdy je míšení kultur, etnik a světonázorů aktivně podporováno jako cosi, co automaticky a za všech okolností obohacuje většinovou společnost. Tento postoj vychází z dostatečně nereflektované premisy, že neexistuje měřítko, podle kterého bychom mohly jednotlivé způsoby života a světonázory hodnotově klasifikovat. Řízený multikulturalismus je tedy projevem hluboce založeného relativismu, zneschopňujícího sebeidentifikaci s vlastním národním či světonázorovým společenstvím. Právě tento nedostatek je ideovou příčinou programů tzv. afirmativní akce, jen minimálně regulované imigrační politiky či finanční i ideologické podpory tzv. menšin.
Nad čím bychom se měli v právě probíhající diskusi také zamyslet, je skutečnost, že se s tímto jevem potýká pouze naše, postkřesťanská civilizace. Obáváme-li se střetu s militantním islámem, pak je to mj. proto, že nevíme, jak lze této hrozbě čelit ideově. Liberalismus, se svým důrazem na práva a svobody jednotlivce na úkor Boha i společnosti, loajalitu k vlastnímu národu či státu, podepřenou vůlí k jejich obraně, spíše rozleptává než aby je posiloval. Podobný handicap v jiných společnostech, alespoň ne v této míře, nenalézáme. I když existují islámské státy, ve které smí křesťané navštěvovat bohoslužby, není to zdaleka samozřejmé. Konverze ke křesťanství je i v těch nejtolerantnějších islámských společnostech překážkou pro širší zapojení se do společenského života, v těch méně tolerantních je trestáno smrtí. Stát Izrael o sobě tvrdí, že je státem Židů a tedy především pro Židy a také tak v praxi jedná. Také země, ve kterých dominují východní náboženství, si ponechávají zřetelnou světonázorovou identitu, jakkoli se k jiných lidem chovají tu více, tu méně tolerantně. Nikde se však nesetkáme s tím, aby místní politické elity či z místních zdrojů vzniklé struktury „občanské společnosti“ volaly po co největším otevření se vlivu cizích kultur.
Takto chápaný a právem kritizovaný multikulturalismus je projevem odcizení křesťanskému Západu, jeho poslání a velikosti. Je snadné a mnohdy i přínosné být jeho kritikem, už proto, že jeho anticko-křesťanské základy, vycházející z příkazu „poznej sám sebe“ a vědomí lidské hříšnosti, otevírají k sebezpytu a opatrnosti. Soudobý relativistický multikulturalismus však jen parazituje na této jen zdánlivé slabosti křesťanské civilizace a jako takový přispívá k naší kulturně-civilizační sebevraždě.
Co s tím? I kdybychom zavřeli hranice před migrací z dalekých a Evropě cizích kultur, nic podstatného se na našem osudu nezmění, nezměníme-li se my sami. Vitalita jednotlivých společností je dána už i tím, zda a proč se početně reprodukují. Jakkoli si to zasluhuje samostatné pojednání, je i v této souvislosti třeba zmínit, že bez ochoty k předávání lidského života, signalizující otevřený a kladný postoj k budoucnosti, je o osudu Západu víceméně rozhodnuto. Programový multikulturalismus pak něčí ničím víc než jen pseudohumanistickou racionalizací vlastní rezignace na poslání, jenž naše civilizace dostala kdysi do vínku.
Michal Semín
Autor je ředitelem Institutu sv. Josefa