Je proto pro mne záhadou, co mají Delors a příznivci jeho projektu na mysli, chtějí-li Evropě „vdechnout duši“. Jistě nemají v úmyslu obnovit Evropu v křesťanském duchu. Kdyby si to přáli, jistě by nám to již sdělili. Delorsova výzva se stala impulzem k pořádání konference v Berlíně, která každoročně od roku 2004 „duši Evropy“ hledá. V této souvislosti je třeba poznamenat, že seznam přednášejících nápadně trpí absencí praktikujících křesťanů. Zato zde nechybějí ateisté a agnostici jako José-Manuel Barroso, Vladimír Špidla či George Soros. Když se 8. dubna 2008 sešel José-Manuel Barroso s představiteli Velkého Orientu z Francie a Portugalska, ujistil je svojí podporou a slíbil jim, že jejich požadavky bude na úrovni evropské politiky hájit. Delegace svobodných zednářů byla ujištěna Barrosovým závazkem posílit duch sekularismu a princip odluky státu od náboženství. Výsledkem tohoto jednání, jak o něm referovaly obě strany, je návrh na formální spolupráci při koncipování těch aspektů evropské politiky, jež mají vztah ke kulturním a duchovním otázkám. Francouzští svobodní zednáři přislíbili zpracovat koncept reformy vzdělávací a školské politiky pro celou Evropu, vycházející z důrazu na hodnoty osvícenství a formulace obsažené v Chartě základních práv, jež je součástí tzv. Lisabonské smlouvy.

A jakou „duši Evropy“ si asi přeje Vladimír Špidla? Těžko říci, jedno je však jisté: Duše Evropy bude muset být definována genderově. Špidlovi nestačí stávající míra sociálního inženýrství, vyžadující politicky korektní jednání, mnohdy odporující lidské přirozenosti. Poslední návrh ze Špidlova antidiskriminačního šanonu má již téměř totalitní parametry. Obsahují zárodky vzniku „genderových úřadů“ s takřka policejními pravomocemi, a to již nikoli jen pro dohled nad státními a veřejnými institucemi, ale i pro oblast soukromoprávní a rodinnou!

Právě tato oblast veřejné politiky získává otevřeně protikřesťanské rysy. Křesťanský pohled na člověka zdůrazňuje přirozenou rozdílnost mezi mužem a ženou při uznání jejich rovné důstojnosti. Komplementarita obou pohlaví nachází svoje institucionální vyjádření ve společenství manželství, otevřeném k životu a zaměřeném k výchově dětí. V posledních desetiletích dochází k úmyslné demontáži přirozené rodiny otevřenou podporou zaměstnanosti žen mimo rodinu, propagací antikoncepce a legalizací potratu. Ještě závažnější dopad na vnímání rodiny a postoj k manželství má dekriminalizace a následné zrovnoprávnění sodomských vztahů s řádným manželstvím. Přestože není reálně možné, vzhledem k lidské přirozenosti, instituce manželství a rodiny volnými svazky bez ohledu na pohlaví zcela nahradit, většina evropských národů se vydala cestou k vytvoření androgynní společnosti, ve které ztráta přirozených pohlavních identit a jejich společenských rolí vytváří prostor ke snadné manipulaci obyvatelstva. A právě takové projekty, napomáhající demontáži klasické rodiny, jakož i jiných aspektů křesťanské kultury a civilizace, financuje důsledně nadnárodní mecenáš a ideolog „otevřené společnosti“ George Soros. Může být „duší Evropy“ právě ona doktrína otevřenosti? Co tuto „otevřenost“ vlastně ideově definuje? Vzhledem k tomu, jaká témata jsou Sorosovi v oblasti sociální a kulturní blízká, se zdá, že se jedná o otevřenost pouze k tomu, co přispívá k definitivnímu odstranění těch hodnot, postojů a institucí, které nám tu po křesťanské éře ještě zbývají.

Je dosti pravděpodobné, že původní či pováleční architekti sjednocené Evropy si nepřáli rozpad rodiny, veřejnou propagaci homosexuality a genderovou politiku dnešní Evropské unie, jinými slovy, že by nad dnešní Evropou hořce zaplakali. Jaké by si z dnešní situace mohli vzít ponaučení? Odstraníme-li z veřejného života Boha a náboženství jako jeho úběžníky a ukazatele, nevznikne ideově neutrální stát, jehož „trh idejí“ spontánně vygeneruje spravedlivou a lidské důstojnosti odpovídající společnost. Na trůn svrženého Boha usednou jeho protivníci s alternativním světonázorem. Copak není 20. století s jeho totalitními ideologiemi o tom dostatečným svědectvím?

Dnes se o tento trůn přetahuje více sil, z nichž dvě momentálně nejsilnější jsou ideologie lidských práv v duchu sekulárního humanismu a islám. V jistém smyslu se tu jedná o spojené nádoby, neboť islámu by se v Evropě nedařilo, kdyby mu protikřesťansky zaměření sekularisté neposkytli svojí politikou, jakkoli nechtěně, prostor k expanzi. V této souvislosti stojí za zmínku návrh Panevropské unie z roku 1952, tlumočený jeho zakladatelem Coudenhove-Kalergim, aby vlajka sjednocené Evropy obsahovala vedle kříže také islámský půlměsíc. Islám je dnes nejdynamičtěji se rozšiřující náboženství v Evropě. Díky nízké natalitě postkřesťanských bílých Evropanů se zvyšuje poměr muslimů v evropských společnostech, a to nejen díky vyšší míře porodnosti, ale i pokračující imigraci pracovní síly z islámských zemí. Mnozí muslimové již totiž dávno vědí, že postkřesťanská Evropa je ideově vyprahlá, a tudíž nepředstavuje účinnou hráz proti šíření islámu na své půdě. O tom svědčí i svojí otevřeností pozoruhodný článek, jehož autorem je Velký mufti Bosny a Hercegoviny Mustafa Cerić, uveřejněný v lednu letošního roku pod názvem Otázka jediné muslimské autority v Evropě. Úkolem článku je obhájit myšlenku vytvoření jediné celosvětové autority pro otázky občanského a náboženského života muslimů. A autor se domnívá, že nejlepším místem pro začátek tohoto procesu je právě Evropa. Článek byl publikován v časopise European View, vydávaném Centrem pro evropská studia. Cerić v něm obhajuje názor, podle něhož by měli všichni muslimové podléhat nejen zákonům šarí´a, ale také jedinému společnému politickému a duchovnímu vůdci. Jednotlivé státy by měly smluvně garantovat fungování této paralelní jurisdikce, což by v praxi znamenalo položení základů pro utvoření evropského chalífátu. „Islámská smlouva, šarí´a, je věčná, nezpochybnitelná a neohraničitelná,“ píše Cerić, a „jednotný evropský imamát (uvedení zákonů šarí´a do praxe)“ byl měl zajistit „institucionalizaci islámu v Evropě“. Autor dále poznamenává, že by se oba velké proudy uvnitř islámu měly spojit za účelem „vytvoření jednotné celosvětové muslimské autority“. Cerić píše, že si islám v Evropě zasluhuje nejen pouhé uznání, ale i vytvoření takového prostředí, které by evropským muslimům umožnilo institucionální reprezentaci, mající politickou podporu vlád i veřejnosti. Cerić vidí spojení mezi dnešní Evropou a politickým islámem naprosto jasně. Po závěrečných výrocích, které hraničí s urážkami (evropská společnost ještě „nedospěla“ do stadia, aby si dostatečně uvědomovala výhody jednotné muslimské autority), zakončuje svůj článek touto nosnou myšlenkou: „Jednotná muslimská autorita v Evropě bude dříve či později ustavena, a to s ohledem na potřeby mladých muslimů, kteří svou islámskou identitu nadřazují nad svou identitu národní a etnickou…“ Na jiném místě článku uvádí autor paralelu mezi islámem jako „univerzálním“ náboženstvím a muslimy jako „globálními obyvateli“. Jak je patrné, v Cerićově koncepci existuje přímé spojení mezi návrhem na vytvoření evropského chalífátu (ačkoli Cerić tohoto výrazu přímo neužívá) a kosmopolitní ideologií globalizace, jejíž klíčovou součástí je evropská integrace. Jak Cerićově strategii aktivně čelit, když Evropa ztratila svoji původní identitu a životní elán?

Jeden z velkých duchů Anglie prvních desetiletí 20. století, historik a politik Hilaire Belloc, je autorem knihy Evropa a víra (Europe and the Faith, 1920). Svůj příspěvek zakončím citátem z této knihy: „Dospěli jsme, v důsledku té tři sta let staré katastrofy, k takovému stavu společnosti, k rozvratu norem, rozpuštění duchovního rámce, že je to pro společnost dále nesnesitelné. Mnoho lidí si začíná uvědomovat, že snaha kráčet touto stále setmělejší cestou dál je jako hromadění dluhu. Autorita, tento životní princip, ztrácí svůj význam, a civilizace, kterou jsme zdědili, a za kterou neseme odpovědnost, se chvěje před hrozbou svého vlastního zániku. V takové situaci platí historická pravda, že tato naše Evropa, vybudovaná na vznešených základech klasického starověku, byla zformována katolickou církví. Díky ní existuje a na ní závisí její budoucnost. Buď se Evropa k víře navrátí, nebo zahyne. Víra je Evropa. A Evropa je víra.“

Článek byl po redakčních úpravách publikován v revue Prostor.