Optimismus nakonec- Parkinsonovy zákony platí i v EU
Když jsem si znovu dočetl všechna má povídání, padla na mne únava. Můj jinak
celoživotní optimismus nějak dostává na frak. V posledních týdnech se skupinou
mladých kluků názorově od eurofederalistů až po euroskeptiky absolvuji
přednášky o tom, co že to ta EU je. Uvědomuji si složitost celého procesu tvorby
evropské legislativy, nepružnosti a vzdálenosti od života.
Od prvotní myšlenky vytvoření co největšího prostoru se svobodným pohybem
lidí, zboží, služeb a kapitálu se Evropa posunula k regulování, často inesmyslného. Na více než 20 000 evropských úředníků v bruselských kancelářích bez jasně definované zodpovědnosti vytváří pod tlakem či ve shodě s více než dvojnásobkem lobbyistů nové a nové předpisy, které nakonec nebudou znát ani sami bruselští úředníci. Evropský parlament mnohokráte vytváří stafáž, ale naprosto nemůže stíhat pokrýt vše.
A v tom je právě má naděje a optimismus. Globální svět, ve kterém se
nacházíme ať už chceme nebo ne, totiž nezná ohledy. Jsme svědky toho, kterak celá odvětví opouští Evropu. Asi bude celá řada důvodů, které vedly k tomu, že elektronika, textil, boty a další tradiční komodity se vyrábějí někde jinde.Nepochybně k tomu přispívá přílišná míra regulace. A právě v globální konkurenci Evropa nepochybně zjistí, že celá řada regulací je zbytečná a drahá. Žádná Lisabonská agenda Ameriku do roku 2010 ani nedožene ani nepředežene. O tom již jistě víme své. K tomu je třeba uspět na světových
trzích. Evropa dnes představuje velmi silný trh 454 milionů obyvatel. Takový ale během pár let vznikne i na Dálném východě. Jen samotní Číňané by měli během 15-ti let vytvořit stejně ekonomicky silný trh. Další a další regulace by pouze vytvářely novou „Čínskou zeď“. Tentokrát směřující na druhou stranu.
Možná si v Bruselu, a může mi být líto, že to nebude v Praze, Londýně, Paříži či
Berlíně, ale jinak to prostě nebude, protože integrace je už příliš daleko, provedou revizi regulací. K tomu samozřejmě dojde až pod tlakem národních vlád. Vždyť proč má např. směrnice říkat, že v restaurační kuchyni má být tekoucí teplá a studená voda, a proč má chodbami skleněných paláců bloudit tolik úředníků. On totiž jejich počet bude narůstat, dokud národní parlamenty neřeknou: „A dost!“ Parkinsonovy zákony totiž platí všude.
Pokud si to ale státy uvědomí a zatlačí na své reprezentanty, omezí se Evropská unie na nezbytné věci a vrátí se k Evropě svobod, kvůli které vznikla. To je jediná šance. Jinak se budeme placatit, přijímat usnesení a koukat, jak svět běží dál.
Miroslav Beneš, ze Zápisníku evropského pozorovatele