Unie se po přijetí Lisabonu stane nedemokratickou imperiální říší
Tlak evropských velmocí a bruselských úředníků schválit v ČR Lisabonskou smlouvu (euroústavu) za jakoukoli cenu se podobá činu samolibého dánského krále Knuta, který prý nechal bičovat mořské vlny jenom proto, že jej odmítaly poslechnout.
Češi na základě historické zkušenosti intuitivně pochopili, že Lisabonská smlouva není banální text okrajového významu, ale že jde o přelomový dokument, který může výrazně ovlivnit kvalitu jejich života na desetiletí dopředu. Mají pravdu.
Lisabonská smlouva dokončuje přerod Evropy národních států v imperiální říši a to navzdory tomu, že to v podstatě nikdo otevřeně nechce. Tento proces vymaže národní demokracie po staletí budované a vybojovávané. Na jejich místě vytvoří evropský superstát.
Ten bude nominálně demokracií, ale nad hlavami regionálních vlád a poslanců bude vládnout, ze své podstaty nekontrolovatelná, legislativní moc vycházející z nevolených byrokratických institucí.
Národním státům bude tento vrchnostenský styl politiky vyhovovat čím dál méně a budou se snažit z vlivu centralizované Unie různými způsoby vymanit. Střety jejich zájmů znovu probudí touhu po svobodě suverénně si vládnout.
Vědoma si toho, Lisabonská smlouva (a všechny další smlouvy přijímané svévolně bez ratifikací) rozmělní národní státy, které utvářely podobu moderního světa, v regiony.
Ne takové regiony, na které jsme si zvykli v Čechách jako na nižší samosprávné jednotky, ale na teritoriálně rozsáhlejší celky, uměle sdružující lidi různých jazyků, kulturních a náboženských zvyklostí i rozdílných historických prožitků, ovšem centrálně financované.
Impérium bude obtížně řešit problémy, před kterými bude stát. Rozdílnosti zájmů budou příliš velké a lidé nebudou cítit k centru žádnou loajalitu. Bez loajality nebude vůle k oběti, jak je tomu dnes uvnitř hranic národního státu. Důsledkem takové nevůle bude hospodářská a bezpečnostní nestabilita.
Nezamýšleným produktem tohoto typu "nadvlády vrchnosti" bude vznik výbušných lokálních nacionalistických hnutí, která budou čerpat mízu z touhy lidí vrátit se zpět k tradicím a bezpečí vlastního národního státu. Toho jsme nakonec svědky už nyní a příjemně nám z toho není.
Euroústava je proto dokumentem srovnatelným s těmi několika, které v evropské historii utvářely mocenskou strukturu kontinentu na několik desetiletí dopředu. Je ohrožením míru v Evropě, ne jeho pojistkou.
Je v našem zájmu věnovat obsahu Lisabonské smlouvy nejvyšší pozornost, protože je průhledem do (prozatím) imaginárního světa, ve kterém bude - díky chvilce naší politické nepozornosti - nahrazen tradiční řád občanských svobod byrokratickou despocií.
Ke kritické rozvaze jsme povinni naší spletité cestě k suverenitě a svobodě napříč staletími. My víme, jak lehce se svoboda ztrácí a jak obtížně získává zpět.
Ivo Strejček
poslanec Evropského parlamentu
Právo 11. listopadu