Jinými slovy, demokracie se v EU odehrává podle stylu "držet hubu a krok". Běda, jak si někdo dovolí mít jiný než oficiální (eurobyrokratický) názor a notabene ho ještě ke všemu ventilovat na veřejnosti. Absolutní hrůzou ale je, pokud si někdo vůbec dovolí se setkat s někým dalším, kdo se směřováním současné EU rovněž nesouhlasí. To už je bráno jako málem EUzrada a dotyčného, který si toto dovolil, je nutno pokárat, okřiknout, zastrašit a vynadat mu, byť by to byla demokraticky zvolená hlava státu.

 

Jen Bůh a eurobyrokraté vědí, kolik je v Europarlamentu podobných orgánů. Podle chování včerejší delegace u prezidenta republiky asi hodně. Samo o sobě je nejen politicky, ale především lidsky nepřijatelné, aby někdo při oficiálním setkání s hlavou státu svého hostitele urážel a diktoval mu, co má a co nemá dělat a navíc zpupně pojal přijetí hlavou státu jako kobereček, kde se má hlava státu zodpovídat nějakému řadovému politikovi.

 

Dokáže si někdo představit, co by se stalo, pokud by například poslanec českého parlamentu na oficiálním setkání s dejme tomu prezidentem Francie počal vykřikovat, že se mu má prezident Francie zodpovídat za svá setkání? Nikdo by si to nedovolil už jen proto, že jedná s hlavou státu.

V plné nahotě se tak ukázala skutečná tvář EU. Tvář, která hrubým nátlakem nutí ostatní, aby vše činili tak, jak si přeje ona. Diskuse je předem vyloučená, protože nikdo, natož občané samotných členských států neví líp, co je pro ně dobré. Tohle ale už není demokracie, tohle je diktát. Buď bude po našem nebo uvidíte.

 

Slovní ataky zeleného europoslance Cohna-Bendita a irského europoslance Crowleyho ukázaly, že jiný názor není v Europarlamentu vítán, naopak nositel jiného názoru musí být ponížen, zadupán do země a pokud možno eliminován i se svým názorem.

 

Jeden z europoslanců vyjel na našeho prezidenta s tím, že ho jeho názory nezajímají a jak si vůbec dovoluje se setkat s odpůrcem Lisabonské smlouvy, druhý zase zpupně poučuje, že on moc dobře ví, že Irové Lisabonskou smlouvu chtějí. Asi proto Irové tento paskvil v referendu odmítli.

Čím dál tím víc se ukazuje, že EU si začíná v některých záležitostech počínat stejně, ne-li hůře než bývalý Sovětský svaz vůči svým satelitům. Souhlasím s Václavem Klausem, že nemáme jinou možnost než být v EU, ale to neznamená, že bychom museli za každou cenu slepě jako tupé ovce přijímat vše, co si Brusel vymyslí, navíc, jde-li to proti naší svrchovanosti a suverénnosti.

 

Každý má právo ovlivňovat směřování spolku, jehož je členem. Je-li toto právo někomu upíráno, pak něco není v pořádku. Je-li současná politika EU stavěna na diktátu, pak je nejvyšší čas vrátit vše do původního směru, ke spolupráci samostatných a svrchovaných států a snahy o integraci do superstátu jednoznačně odmítnout.

 

Když se v referendu rozhodovalo o našem vstupu do EU, volil jsem ano. Ano proto, že jsem si bláhově myslel, že když komunisté naši zem zotročili a dokázali dostat z předních světových pozic až na úroveň rozvojových států, tak se začneme v EU na svou původní pozici zase dostávat zpět. Doufal jsem, že naše členství bude znamenat, že nás Západní Evropa považuje za sobě rovné.

To jsem ale netušil, že se EU zvrhne v další RVHP. Netušil jsem, že se z EU stane moloch, který každému jen nařizuje co má dělat a bude zasahovat do ekonomik členských států. Netušil jsem, že se naše země opět stane jakýmsi satelitem a pouhým odbytištěm zahraničního zboží, když naše samotná výroba bude okleštěna kvótami. Netušil jsem, že budeme pro EU jen bezvýznamným ocáskem, na který se vůbec nebere žádný ohled.

 

Dnes bych si své ano sakra rozmýšlel. S velkým sebezapřením a skřípěním zubů bych nakonec asi volil stejně, ale byl by to ohromný vnitřní boj. Pokud by ale došlo na referendum ohledně Lisabonské smlouvy, a to skutečně je na rozdíl od radaru téma, jehož řešení by mělo být v rukou občanů, má odpověď by byla naprosto jednoznačná, NE.

 

Ne už jen z toho důvodu, že nechci aby mi někdo diktoval co si mám myslet a s kým se scházet. Toho jsme si všichni za komunistů užili dosyta. Nechci, aby mé jediné právo bylo držet hubu a krok. Nechci, aby toto "držhubné" právo bylo díky Lisabonské smlouvě uzákoněno. Nechci, aby o našem státě rozhodovali lidé typu europoslance Cohna-Bendita. Máme dost vlastních šašků, kteří ale na rozdíl od zmíněného europoslance, byť i jen vzdáleně, mají přehled o životě v naší zemi.

 

Zdroj: eastern-va.com