Lisabonská smlouva – socialismus na věčné časy
Ačkoli Lisabonská smlouva byla odmítnuta irskými voliči v referendu, urputné snahy centralistů o její prosazení neustávají. Bohužel ani rozhodnutí českého Ústavního soudu nepostavilo hráz unifikačním tendencím. Český parlament má o Lisabonu brzy hlasovat. Proto je třeba nadále počítat s Lisabonem jako s existujícím politickým tématem a znovu připomínat jeho rizika. Lisabonská smlouva je nebezpečná mimo jiné proto, že ideologicky dále zapleveluje smluvní rámec Evropské unie.
Hodnotový posun
Již zakládací smlouvy Evropské unie v platném znění obsahují řadu ustanovení, která odrážejí ideologický vliv postmoderní levice. Společenství se v nich zavazuje mj. vést „boj proti diskriminaci“ na základě nejrůznějších kritérií včetně věku nebo „sexuální orientace“, zajistit „zásadu stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci“, slibuje vést
„boj proti vyloučením“, podporovat dialog mezi „sociálními partnery” a konzultovat je.
Lisabonská smlouva jde výrazně dál a zapleveluje smluvní rámec EU levicovými postuláty
v dosud nevídané míře.
Zásadní posun je vidět jižve vymezení základních hodnot Unie doposud formulovaných
poměrně střídmě a nekontroverzně takto: Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu, zásadách, které jsou společné členským státům [čl. 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii (SEU)].Lisabonská smlouva
přichází s novým vymezením: „Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti,
svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů“ (čl. 2 novelizované SEU). Podporovat tyto hodnoty se stává jedním ze základních cílů
Unie.
Jako základní cíle Unie Lisabonská smlouva stanoví mj. udržitelný rozvoj Evropy, založený na vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku, boj proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci,podporu sociální spravedlnosti a ochrany či podporu mezigenerační solidarity.
Zároveň byla vypuštěna výslovná zmínka o cíli nenarušené hospodářské soutěže, což sice nic nemění na vymezení právního rámce soutěže, symbolický význam této změny je však nezanedbatelný (čl. 3 novelizované SEU).
Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) ve svých obecně použitelných ustanoveních
vyžaduje mj., aby Unie při vymezování a provádění svých politik a činností přihlížela
k požadavkům spojeným s podporou vysoké úrovně zaměstnanosti, zárukou přiměřené
sociální ochrany, bojem proti sociálnímu vyloučení (čl. 9), aby bojovala proti jakékoliv diskriminaci na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace (čl. 10) či aby zohledňovala
požadavky na dobré životní podmínky zvířat jako vnímajících bytostí (čl. 13). V rámci politiky ochrany životního prostředí se nově zakotvuje jako cíl „boj proti změně klimatu“ (čl. 191).
Charta základních práv
Nejzávažnějším krokem ve směru ideologizace je začlenění Charty základních práv EU do primárního práva. Tato doposud právně nezávazná politická deklarace získává na základě Lisabonské smlouvy stejnou právní sílu, jakou mají zakládací smlouvy. Charta je oficiálně „určena orgánům, institucím a jiným subjektům Unie“, zatímco členským státům jen tehdy, „pokud uplatňují právo Unie“.
Charta je výkladní skříní evropské postmoderní levice. Práva, zásady a politické postuláty,
které jsou v ní bez ladu a skladu shromážděny, jdou daleko nad rámec Evropské úmluvy o lidských právech či naší Listiny základních práv a svobod. Nejkontroverznější je obsah hlav III a IV nadepsaných Rovnost a Solidarita.
V hlavě Rovnost najdeme vedle základní a nesporné zásady rovnosti před zákonem velké množství dalších požadavků. Zakazuje se zde např. „jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech,
příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotnímu postižení, věku nebo sexuální orientaci“ (čl. 21). Rovnost žen a mužů musí být podle Charty zajištěna „ve všech oblastech“, mohou však být zachovány či zavedeny zvláštní výhody ve prospěch „nedostatečně zastoupeného“ pohlaví. Dále je zde upraveno např. právo seniorů na to, aby vedli důstojný a nezávislý život a podíleli se na společenském a kulturním životě (čl. 25), nebo právo osob se zdravotním postižením na opatření, jejichž cílem je zajistit jejich nezávislost, sociální a profesní začlenění a jejich účast na životě společnosti (čl. 26).
Hlava IV nazvaná Solidarita obsahuje tzv. sociální práva. Zakotvuje se zde např. právo
zaměstnanců na včasné informování a projednávání v rámci podniku, právo na bezplatné zprostředkování zaměstnání, ochrana před neoprávněným propuštěním, právo na slušné a spravedlivé pracovní podmínky, na sociální zabezpečení či na zajištění přístupu ke službám obecného hospodářského zájmu. Je zde zakotvena zásada vysoké úrovně ochrany spotřebitele.
Evropský sociální model
Ve zmíněných ustanoveních Smluv i Charty lze pozorovat posun od rovnosti před zákonem a v důstojnosti k programovému rovnostářství, které snadno pervertuje do antidiskriminační legislativy (provázené převracením důkazního břemene, zásahy do soukromoprávních vztahů,
vytváření humanrightistických úřadů provádějících hon na čarodějnice), „genderové“ korektnosti a „mainstreamování“ a vůbec sociálnímu inženýrství všeho druhu.
Rovnostářství ve spojení s apelem na toleranci, pluralismus a s důrazem na práva menšin může být při určitém zlovolném výkladu ideologickým základem pro diktaturu politické korektnosti, multikulturalismus a postmoderní mravní relativismus.
Co se týče postulátů hlavy IV Charty nadepsané „Solidarita“, zmínky o „sociálně tržním
hospodářství“, „sociálním dialogu“ apod., zde jde o klasický socialistický přístup k ekonomickým vztahům, ke kterému snad ani není třeba cokoli dodávat.
Podobná terminologie bývá obsažena v některých západoevropských ústavách (např. ve francouzské a německé). Lisabonská smlouva propříště petrifikuje sociální stát (či onen tzv. „evropský sociální model“) na ústavní úrovni pro celou Evropskou unii.
Nový status Charty s sebou přináší soudní vymahatelnost práv v ní obsažených. Soudce
Evropského soudního dvora (ESD) Jiří Malenovský to označuje za největší kvalitativní
změnu, kterou Lisabonská smlouva přináší (rozhovor pro LN, 15. 5. 2007). V mezích
její působnosti ji budou muset aplikovat národní soudy, hlavní prostor se ovšem otevírá
pro ESD, popř. Soud prvního stupně (nově nazývaný jako Tribunál). Soudní dvůr EU na
rozdíl od Evropského soudu pro lidská práva bude moci jen v nemnohých případech
rozhodovat o přímých žalobách soukromých osob, a to tehdy, bude-li rozhodovat o žalobách
na zrušení jim adresovaných individuálních aktů orgánů EU. Jako další příležitost, která nebude příliš často využívána, si lze představit žaloby orgánů EU či členských států na zrušení právních předpisů EU. Hlavním zdrojem příležitostí posuzovat akty či činnost
orgánů EU z hlediska souladu s Chartou však budou zcela jistě předběžné otázky národních
soudů.
Ať už ovšem příležitosti přijdou odkudkoli, Soudnímu dvoru se otevírá obrovský prostor k protintegračnímu aktivismu ve výkladu, kterým může podstatně formovat právní i politickou realitu EU. Lze se především obávat, že bude zasahovat do právních řádů členských států a činnosti jejich orgánů.
Vážné obavy
Důvody k těmto obavám bývají bagatelizovány s odkazem na výslovná ustanovení o aplikaci,
podle kterých je, jak jsme již řekli, Charta „určena orgánům, institucím a jiným subjektům
Unie“, zatímco členským státům výhradně tehdy, „pokud uplatňují právo Unie“.
Jiné ustanovení zdůrazňuje, že Charta „nerozšiřuje oblast působnosti práva Unie nad rámec
pravomocí Unie, ani nevytváří žádnou novou pravomoc či úkol pro Unii, ani nemění
pravomoc a úkoly stanovené v dalších částech Ústavy“.
Tyto konejšící hlasy ovšem nemíří na podstatu věci. Dle uvedených ustanovení sice národní orgány nejsou povinny uplatňovat Chartu tehdy, pokud neaplikují evropské právo.Základní problém je ovšem v tom, že evropské právo, které bude muset být propříště v souladu s požadavky Charty, neustále narůstá a expanduje do nových a nových oblastí. Navíc, bude-li
ESD posuzovat otázku, zda se v daném případě aplikuje evropské právo, zpravidla zvolí maximalistický výklad (srov. např. rozsudky 186/87, Cowan nebo C-60/00, Carpenter).
Z uvedeného vyplývá, že míra použití Charty na úkor národních standardů, resp. Evropské úmluvy se tak bude stále rozšiřovat.
Obavy z účinků Charty na vnitrostátní právo vedly Velkou Británii a Polsko k tomu, že si vynutily speciální výjimku. Protokol připojený k zakládacím smlouvám tak stanoví mj., že „Charta nerozšiřuje možnost Soudního dvora EU ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného
království shledat, že právní a správní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Charta potvrzuje“.
Výslovně se zdůrazňuje, že „nic v hlavě IV Charty nezakládá soudně vymahatelná práva platná v Polsku či ve Spojeném království, pokud tato práva nejsou stanovena ve vnitrostátním právu Polska či Spojeného království“.
Protokol sice oběma dotčeným zemím nepomůže před expanzí ideologicky ovlivněných
právních předpisů EU, mohou je však alespoň ochránit před aktivismem ESD, který
možná bude hrát daleko významnější roli než ony právní předpisy. Je smutné, že česká
vláda nebyla schopna zasadit se alespoň o to, aby se výjimka vztahovala i na Českou republiku.
Celkově lze mít za to, že Lisabonská smlouva představuje doposud nejvýraznější krok k jednosměrné ideologizaci smluvního rámce Evropské unie. Vytváří velký potenciál pro legislativu a judikaturu vychylující politiku v Evropské unii a jejích členských státech nalevo, daleko od (liberálně-)konzervativního vidění světa. Na unijní, ale i na národní úrovni se může
do budoucna omezit prostor pro politickou soutěž a prosazování opravdové konzervativní
politiky.
Vyšlo v Newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku, prosinec 2008, pod názvem: Lisabonská smlouva: socialismus na věčné časy.