Lisabonská smlouva aneb proč je Evropská unie nedemokratická
Může být z EU vlivem přijetí Lisabonské smlouvy jeden evropský stát? Pokud ano, může být takový stát fungující a zároveň demokratický? Je taková alespoň Evropská unie, totiž fungující a demokratická?
Položme si jednoduchou otázku. O co jde v Lisabonské smlouvě? Odpověď je jednoduchá: o významný předěl vedoucí k jednotnému Evropskému státu. Opačný názor je nesmysl - Lisabonská smlouva nerozvolňuje integraci, nýbrž ji posiluje přenášením pravomocí na EU z členského státu: tedy mocensky ve vrchnostenském smyslu.
Dnes je Evropská unie stále jen prostým, leč víceméně konvergujícím součtem politik 27 států.
Proto bychom si měli říci, chceme-li, nebo nechceme-li jeden evropský stát. Řada občanů, když v referendu hlasovala o přijetí do Evropské unie, si možná kladla otázku, do jakého evropského prostoru má naše republika vstoupit. Jde o prostor s hospodářskou, a někde i měnovou zonou, jejímž smyslem je usnadnění vzájemného obchodu na evropské úrovni? Odpověď daná v roce 2004 byla - ano. Volný pohyb osob, zboží a kapitálu, toť ustálená formule, striktně vymezující motiv částečné integrace, jejímž smyslem bylo a je způsobit větší prosperitu jednotlivých států.
Pokud souhlasíme s tezí, že cílem integrace je jeden evropský stát, pak nutně musíme souhlasit s tím, že takový stát poznáme podle výskytu určitých atributů. Klasikové teorie státu se shodli na těchto atributech:
1)hranice
2)občané
3)státní aparát (prezident, zákony, soudy)
4)ozbrojená moc a tedy jedna zahraniční politika
5) právní subjektivita - řešíme věci sami za sebe, se souladu se zákonem a mezinárodním právem.
Explicitním pojmem těchto atributů je pak svrchovanost, jakožto princip autonomně uplatňované a uplatněné státní vůle. Je zřetelné, že stát je tam, kde je tato vůle jedna, svrchovanost je tam, kde není jiné další svrchovanosti. Toto hledisko je hledisko vertikální; v rovině horizontální se pak uplatňuje princip dělby moci, tedy vzájemně kooperující moci zákonodárné, legislativní a soudní, jejíž oddělení a vzájemné vztahy jsou upraveny zákony a jejíž hranice jsou vymezeny působností a pravomocí.
Všimněme si, že mluvím-li o svrchovanosti státní, mám na mysli právě onu vertikálně pojímanou svrchovanost, svrchovanost povýtce vnímanou okolím. U takové svrchovanosti prostě platí, že má-li existovat na úrovni jednoho státního celku, nemůže již platit u celků uvnitř daného státu - tedy u celků řádově nižších. Bavíme-li se o principu subsidiarity, máme na mysli právě toto: uplatňování určitého typu státní správy a samosprávy na úrovni obecní, krajské či regionální, přičemž moc takového regionu končí regionem druhým.
Pokud si představíme jeden evropský stát, pak musíme nutně souhlasit s tezí, že se z původních členských států EU stanou pouhé regiony, které sice neztratí jasně vymezené zájmy konvergující vůči či divergující proti sobě navzájem, leč nebudou již smět tyto zájmy projektovat mimo hranice evropského státu.
Může takový stát fungovat? Pokud ano, může to být zároveň i stát demokratický?
Co máme na mysli, mluvíme-li o demokratickém státě? Asi se shodneme na tom, že pod výrazem „demokratický" si většina z nás představuje agregovanou vůli občanů vládnout skrze volené zástupce (aby to bylo jednodušší), to je princip zastupitelské demokracie, nebo, vládnout přímo prostřednictvím plebiscitů, referend, všelidových hlasování apod., což je princip demokracie přímé. V obou případech platí, že občan, který je tázán a který má projevit svou vůli, musí tuto vůli projevit určitým, právně kvalifikovaným způsobem: volby musí být tajné, rovné a přímé.
Podmínkou pro projevení skutečné vůle občanovy ovšem také je, aby tomu, o čem hlasuje, dostatečně porozuměl, aby si byl vědom následků svého rozhodnutí, aby tak činil v náležité informované atmosféře a aby měl dostatečný intelektuální potenciál dané problematice porozumět.
Mohu se právem domnívat, že hlasování o něčem, čemu občané ani zbla nerozumějí, těžko může být projevem demokracie. Totéž platí o volbě do Evropského parlamentu; občané nemají žádnou nebo mají pramalou představu o tom, jaké názory a zájmy europoslanci reprezentují.
Současná podoba EU, ale i ta, která je nám předkládána v Lisabonské smlouvě, předpokládá, že rozhodování občanů o dění v EU bude formálně demokratické. Při bližším studiu orgánů EU, jejich počtu, vzájemných vztazích, jejich pravomocí a působností, musí dojít i odborník k závěru (natož laik, který na takové studium zcela rezignuje), že demokratické rozhodování v EU zaručeno nejenže není, ale také se ani nehledá.
Evropská unie prostě žádnou demokracii nepotřebuje, vystačí si sama, s demokracií by prostě přestala fungovat.
Pokud s poslední tezí nesouhlasíme, položme si další otázku. Co brání Evropské unii, aby si na cestě vedoucí k jednomu evropskému státu vytvořila přehledné instituce s přehledným demokratickým procesem?
Odpověď je nabíledni: sama podstata Evropské unie. Tou je ohromný počet integrujících státních celků, národů a politik a zároveň nepřeberné množství politických stran v Evropském parlamentu, kandidujících jednotlivě pouze v rámci jednoho členského státu.
Je evidentní, že občan nemá žádnou představu, kterým směrem by se měla Evropská unie ubírat. Veškerá představa o EU se smrskává na její elasticitě: integrace vs. dezintegrace, konvergence vs. divergence. Přijetí do EU vs. vystoupení z EU. To je strašlivě málo.
Občané plují po lodi, a pro mlhu nevidí ani na dva metry. Ta loď se možná jmenuje Evropská unie, možná Titanik.
Řeknete si možná, proč tedy nevytvořit jednoduché instituce s přehlednou strukturou? Prezident, vláda, parlament plus moc soudní. Odpověď je jednoduchá: neexistuje jednotný politický půdorys, na kterém by se vytvořil jeden evropský politický národ, jeden evropský démos. Místo toho existují český démos, slovenský démos, německý démos atd. Každý má vlastní politickou strukturu a unikátní politický systém stran. Z těchto důvodů není možné vytvořit jednoduché instituce: spor o to, kdo by byl prezidentem, zda Francouz či Němec by se řešil - v zájmu zachování rovnosti národů a států - rotací jednotlivých prezidentů: to je přece návrh odmítnuté Evropské ústavy. Lisabonská smlouva to sice řeší vypuštěním rotace, ale jsem zvědav, jestli Slovákům nebude vadit, že Předseda evropské rady, tj. prezident, bude třeba Maďar.
O skladbě Evropského parlamentu nemá cenu mluvit, to je reálná a fungující a - nedemokratická instituce: o struktuře EP nemá běžný občan ani ponětí. Zkuste mi z hlavy vyjmenovat všech sedm formací, jejichž členy jsou různé politické strany! Zkuste vyjmenovat členy Evropské komise: jejich národnost, jejich funkce a jejich jména, jejich stranickou a ideologickou příslušnost, dokážete to? Ne? Musíte si je vygůglovat? Tak studujte. Kolik lidí to udělá?
Aby tedy mohla Evropská unie fungovat, musí být všechny politické a národní zájmy vektorovány přes složitá soukolí byrokratického aparátu, kde vyústí v určitou politickou odvozeninu, která přetavena a ještě náležitě odmocněna doputuje do legislativní podoby a je předložena ke schválení - do exekutivního orgánu, k Evropské komisi, případně po schválení Lisabonské smlouvy do EP a Evropské rady.
Je toto demokratický proces, demokratická volba, demokracie? Formálně ano. V reálu ani náhodou.
Proto tedy nemůže být Evropská unie a následně jednotný evropský stát fungující a zároveň demokratický.
Proto je třeba Lisabonskou smlouvu odmítnout a zároveň i nadále odmítat všechny projekty směřující k jednomu evropskému státu. Takový stát buďto nebude fungovat a rozpadne se, anebo bude fungovat a pak nebude demokratický. Jestli je pro někoho hodnotou, že bude Evropská unie silná navenek, tak pro mě tedy rozhodně nikoli, nebude-li zároveň demokratická. A to být prostě nemůže.
A na obranu stačí NATO.