Protože vím, jak nebezpečné jsou podobné lži a že je nutno se jim bránit, rozhodla jsem se uvést vše na správnou míru. Doktor Mach začal vydávat svůj časopis Laissez Faire ještě před tím, než poznal profesora Klause, jako student Vysoké školy ekonomické. Tam si všiml tohoto časopisu jeho tehdejší profesor, tehdy předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Václav Klaus, a protože se mu myšlenky Petra Macha v časopise líbily, požádal ho, zda by nevedl jeho Centrum pro ekonomiku a politiku, CEP. Petr Mach se stal jeho ředitelem a nezklamal. Za dobu jeho řízení uspořádal CEP přes stovku odborných ekonomických i politických seminářů, vydal kolem stovky knih a šířil konzervativně-liberální myšlenky v míře opravdu nebývalé. Vzpomínám na svou první návštěvu CEPu, kdy mi tehdejší sekretářka profesora Klause paní Eliška Klepalová doporučila, že si ho tam budu moci nejlépe nafotit do naší revue. Měla pravdu, ale já jako fyzik jsem tam seděla a naprosto nerozuměla, co si páni ekonomové povídají. Místo zkratek INDO, MINDO, CINDO používaných v kvantové chemii pro tehdy používané výpočetní metody struktury molekul a kovů se to hemžilo jakýmisi HDP, DPH, spotřebními koši a rozpočty. Na štěstí se tam skutečně dalo získat mnoho hezkých snímků moderátora Klause s nekontrolovanými výrazy ve tváři při diskusi s přednášejícími a tak jsem šla i na další seminář. Asi tak po desáté návštěvě jsem začala věci pozvolna chápat a začala tam chodit nejen kvůli fotografování, ale především kvůli zajímavým přednáškám. V současné době si již při poslechu televizních debat našich politiků často říkám "Bože, kdybyste páni odesáci chodili na CEP, tak byste uměli moderátorům pořádně odpovědět a nenechali se tak topit nějakými pingly z RaJe nad pojmy rovné daně, ekologie a podobně."

Výkonný ředitel CEPu Petr Mach (druhý zprava) se svými spolupracovníky (zleva) Jaroslavem Bachorou, Dinou Chmaitilliovou a Markem Loužkem

CEP rozšiřuje obzor nejen odborníkům, ale i naprostým laikům. Vždy se tam člověk dozví něco nového, ať jde o upozornění na nové zajímavé knihy či na problémy současného dění a to nejen v ekonomice, ale i v historii, filosofii i ve vztahu k zahraničí. A není pravdou, že je v konfliktu zájmu strany Petra Macha. Naopak, pravicoví politici by měli mít jeho semináře jako povinné a vypadalo by to v naší zemí jinak. Vyvarovali by se zbytečných chyb v reálných ekonomických i v politických úvahách. Nemohlo by se stát, že s naprosto vážnou tváří pronese předseda ODS na Kongresu, že zavedl rovnou daň, neboť by se dozvěděl, co to rovná daň vůbec je. A co je podstatné, na seminářích CEPu se vedou bouřlivé diskuse a každý,  ať student či guvernér banky, se jich může účastnit. To je demokracie, nikoliv Lukašenkova totalita.

Ano Klaus i Mach mají jasné názory. Vědí, o čem mluví, a nijak se tím netají. Protože současné vedení ODS jejich postoje nesdílí, rozhodl se doktor Mach založit novou stranu, vlastně by se dalo říci oživit původní ODS propagující myšlenky svobody, národních zájmů a volného trhu se vším, co k tomu patří. Ty myšlenky, které leží v žaludku všem naivním socialistickým intelektuálům doufajícím, že socialismus a komunismus jdou napravit a vtisknout jim lidskou tvář. Již prezident Reagan moudře pravil, že to nejde, že nad těmito scestnými utopiemi jde jen zvítězit. Václav Klaus s těmito utopisty bojoval spolu se svou ODS 13 let. Přežil i jejich podpásový a ubohý Sarajevský atentát. Jen nástup nového předsedy ODS již nebyl schopen ustát. Mnoho občanů bylo proto nešťastných, když pozorovalo se skřípěním zubů, jak se ideologicky původní ODS mění. Petr Mach se rozhodl, že již to dál nejde jen sledovat a lomit rukama, ale že musí založit novou pravicovou stranu šířící myšlenky podobné těm, které šířila původní Klausova ODS.

A pokud se zdá Anonymousovi proti presidentu Klausovi doktor Mach příliš radikální je to nejen jeho mládím. Nesmíme zapomínat na historický kontext, ve kterém založení ODS probíhalo. To, co se nyní zdá být samozřejmé, bylo tehdy naprosto revoluční. Do roku 1990 se slovo "kapitalismus" stále nemohlo oficiálně vyslovovat. (podrobně např. Patnáct let od restaurace kapitalismu v ČR) To, že je začátkem roku 1990 vyslovil jako první v televizním projevu Václav Klaus, bylo od něj velice troufalé, neboť to vzbudilo nesmírnou nevoli u zastánců "třetích cest", které nás měly dovést nikoliv  ke kapitalismu, ale ke komunismu s lidskou tváří. Klaus na štěstí pro náš národ toto slovo tehdy vyslovil, protože nikdy nepřevzal falešné klišé hlásané těmito tehdejšími rádobypolitiky. Klišé, že prý lidé nejsou na změnu připraveni a že potřebují léta jakéhosi školení, jak se mají v novém systému chovat. A jestli bylo revolucí říci slovo "kapitalismus", tak slova "privatizace" a "prodej do zahraničních rukou" byla revolucí mnohonásobnou. Nejen díky reformním komunistům šedesátých let v čele se Zemanem, Komárkem,  Jičínským, Vlasákem, Grégrem, Vrbou, ale i disidentům z kulturní a intelektuální sféry v čele s Havlem, Dienstbierem a Pithartem, se málem Klausova ekonomická reforma odstartovavší nástup kapitalismu u nás, nekonala. Na štěstí se mu podařilo i přes jejich lítý odpor reformu prosadit. Den 1.1.1991  znamenal skutečně obrovskou a doufejme neopakovatelnou změnu, kdy se z jeho teoretických úvah a snů promítlo vše do konkrétního života lidí. Byly spuštěny změny, které se dotkly života nás všech, kteří jsme o tom ani nesnili. V tento den nastala skutečná změna v našem systému. Nastal nástup kapitalismu v ČR. Byla překonána nevíra v trh a poražena víra v osvícené ekonomické centrum, které bude s internetem v ruce a s populárními manažerskými brožurkami „Jak řídit“ ekonomiku a nás všechny moudře organizovat. Přestalo i vysmívání se pojmu "národní zájmy". Celý další vývoj byl ovšem provázen bojem třeticestníků o znovunastolení socialismu u nás a boj není stále dobojován. Na štěstí pro náš národ se našel člověk, jako Petr Mach, který se snaží za ideály kapitalismu, volného trhu, národních zájmů a života ve svobodě bojovat dál. Nebude to mít lehké, stejně jako to neměl lehké jeho tehdejší profesor ekonomie Václav Klaus, a všichni slušní občané, kterým nejsou tyto ideály cizí, by mu měli v tomto boji pomáhat. Nebojují za něj, ale za šťastnější život svůj a svých dětí!