Spolupráce muslimů s nacisty
Veřejné mínění členských států EU a NATO, co se týče balkánského konfliktu, bohužel stále ještě vnímá jako hlavní agresory právě Srby. To bylo způsobeno západní levicovou propagandou během války v Kosovu. Západ měl tehdy špatné svědomí, neboť dopustil srebrenický masakr, a tak zase jednou přišel s křížkem po funuse: NATO bylo dotlačeno k bezdůvodnému ostřelování, ničení infrastruktury a následné okupaci Srbska, které mělo pouze snahu se bránit teroristickým praktikám albánských separatistů. Poté jsme mohli být svědky monstrprocesu s Miloševičem, který byl jako nějaký nacista dovlečen k mezinárodnímu soudu fanatickou Carlou del Ponte. Jenomže Srbové nenesou na přetrvávajícím národně-náboženském konfliktu vinu o nic větší než Muslimové nebo Chorvati. Kořeny sporu totiž sahají mnohem hlouběji a k jeho pochopení si je třeba něco říci o ustašovském režimu a o fenoménu nacifikace islámu během 2. světové války.
Do 2. světové války existovalo na území Jugoslávie vzkvétající Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. To se však nelíbilo Chorvatům, jelikož centrum království bylo Srbsko, a tak za pomoci nacistů založili v r. 1941 vlastní loutkový stát řízený z Chorvatska; zatímco vlastní Srbsko bylo zabráno přímo Německem, Bosna a Chorvatsko vytvořily Nezavisnu Drźavu Hrvatsku, již ovládala Ustaśa, nacistické kolaborantské hnutí. Ustašovský stát byl založen na symbióze chorvatských nacistů a bosenských muslimů – jak uvedl ministr Budak v zakládajícím projevu r. ‘41: „Chorvatský stát je katolický. Je to také muslimský stát, kde někteří naši lidé jsou mohamedánského vyznání. Pro menšiny jako Srby, Židy a Cikány máme tři miliony kulek.“ Území Bosny bylo spravováno především muslimy, a ačkoliv ti tu neměli ani poloviční podíl na populaci, chopili se systematického vyvražďování ostatního obyvatelstva. Byly vytvořeny dvě čistě muslimské divize SS, za účelem dosažení cílů Třetí říše a islámu. Vrcholem ambic bosenských muslimů však bylo nabytí autonomie pod přímým protektorátem nacistického Německa.
Jak ale došlo k tomu, že většina tehdejších evropských muslimů se vydala cestou kolaborace s nacismem? Stovky tisíc muslimů bojovaly po boku nacistů v následujících útvarech: 13. a 23. muslimská divize SS (Bosna), Albánská divize SS (Kosovo), 21. divize SS “Skanderbeg“ (Albánie), Muslimský pluk SS Sandžak (Srbsko), Arabské legie, Arabská brigáda (Blízký východ), Východomuslimský pluk SS, Východoturecký prapor SS (Turkestán), Tatarské pluky SS (Krym) a další muslimské útvary SS a Wehrmachtu na Balkáně, Blízkém východě, v Severní Africe, Sovětském svazu, zvláště pak v Čečně.
První kontakty mezi nacisty a muslimskými vůdci vytvořil Franz Reichert, ředitel palestinské pobočky novin Deutsche Nachristen Büro, v letech 1933 – 1938. V r. 1937 vyslal Heydrich Adolfa Eichmanna (organizátora transportů smrti) do britské Palestiny, aby navázal kontakt s Aminem el-Huseiní. Huseiní byl, jako jeruzalémský muftí a vůdce Palestinců, zodpovědný za organizaci protižidovských pogromů v letech 1920 – 1936, jež vyústily ve stovky mrtvých. Muftí el-Huseiní byl mezi muslimy autoritou, neboť organizoval a vedl Všeislámskou konferenci r. 1931. Roku ’41 po nezdařilém pronacistickém puči v Iráku přiletěl muftí do Evropy, kde ho oficiálně přijal Hitler. Hned jak přijel, navázal muftí úzké kontakty s bosenskými muslimy a téhož roku bylo na 100 000 muslimských kolaborantů v Bosně ochotno bojovat za Třetí říši. Němci poskytli Grossmuftimu zvláštní úřad, z nějž pak řídil tyto aktivity: 1) radiovou propagandu nacismu, 2) proněmeckou špionáž a systém “páté kolony“ na Blízkém východě a v muslimských oblastech Evropy, 3) zakládání muslimských jednotek SS a Wehrmachtu na okupovaných územích, 4) zakládání vzdělávacích center pro esesácké imámy, kteří doprovázeli zmíněné jednotky. Poté byl muftí povýšen na Gruppenführera-SS a přesunul se do hlavního stanu SS, odkud mohl přímo řídit nábor muslimů.
Bosenští muslimové byli na svou dobu velmi konzervativní; např. když v Turecku Atatürk zakázal nošení fezu, v Bosně ho nosili nadále, přičemž muslimští esesáci nosili fez se smrtihlavem a hákovým křížem. Dvě bosenské divize SS, “Handzar“ a “Kama“, byly zřízeny podle osmanského modelu, čímž hodlaly oživit osmanskou tradici bosenských muslimů, coby pánů (tur. begové či aghasové) nad nemuslimským obyvatelstvem (tur. ráya, tj. untermensch či podlidé). Každý prapor měl svého imáma a sám Himmler těmto jednotkám zakazoval jíst vepřové a pít alkohol. Veškeré židovské a srbské osídlení v Sarajevu zmasakrovali především místní muslimové a Chorvati. Další mohutná jatka se odehrála v bosenských městech Bihać, Brćko a Doboj. Tenkrát i sami Němci protestovali proti muslimsko-chorvatské zvířeckosti. Ze čtyřicetitisícové židovské komunity na muslimsko-chorvatském území genocidu nepřežilo 80 %, zbytek se přidal k srbským partizánům, nebo uprchl do Itálie. Srbů zahynulo několik stovek tisíc.
Islám se svými věroučnými principy jeví jako obvyklá totalitní ideologie, hlásající nenánávist k jinakosti (nevěřící), a kolaborace s nacismem to jedině dokládá. Stejně jako společným nepřítelem Němců byli Židé, Korán říká: “Shledáte, že Židé jsou nejhoršími nepřáteli muslimů.“ Další styčné body obou ideologií jsou: důraz na boj, pořádek, vůdcovský princip nebo vysoká hodnota práce.
Autor je studentem gymnázia při Lauderových školách při Židovské obci v Praze
