"Vážené dámy a pánové,

na úvod mi dovolte poznamenat, že já – na rozdíl od mnohých jiných – budu respektovat výzvu předsedy Senátu a budu šetřit ostrými slovy. Nejde mi totiž o to někoho urazit, ale velmi stojím o to, abyste mě pochopili.

Pan předseda Topolánek řekl včera ve svém úvodním vystoupení jednu zvláštní větu – jde samozřejmě o volnou parafrázi: „Kdo nechce jít po naší cestě, ať raději odejde. A ať zde raději vůbec nevystupuje“. Musím říci, že ta věta mne zarazila. Zarazila mne snaha, která tu včera byla, ty, kteří nečiní to, co po nich chceme, zkrátka vyloučit.

Věřte, že o tom všem hodně přemýšlím. Ale nerozumím tomu, proč bych kvůli tomu nesměl a neměl zde vystoupit. Je vám skutečně jedno, proč lidé z ODS odcházejí? Vždyť jsou to často stejné důvody, proč lidé ODS nevolí. Bojíte se snad kritiky?

My jsme u nás doma říkávali: proč vlastně se tolik hádáme? Protože nám není jedno, co si ti druzí v rodině myslí. A já musím říci, že mi není jedno, co si myslíte. Není mi jedno, co si myslí všichni slušní voliči ODS. Není mi jedno, zda mým důvodům porozumíte nebo ne.

Hodně se zde mluvilo o jednotě. Jeden můj přítel mne upozornil na krásný filmový příběh: Když perský král Xerxes oblehnul u Thermopyl tři stovky spartských bojovníků, měl údajně jejich králi Leonidovi říci asi toto: „nechci tě zabít. Stačí, když se mi pokoříš a podrobíš, a budeš žít. Ba co víc, postarám se o to, abys měl ještě více moci než dosud“. Leonidas to ale odmítnul a řekl: „Kdyby šlo jen o mne, možná bych tvou nabídku přijal. Ale já zde reprezentuji a zastupuji Spartu, a tak ji přijmout nemohu a nechci“. Sparťané byli pobiti, ale zakrátko se Sparta perské nadvládě vzepřela a setřásla ji. Dalo by se říci, že Leonidas zemřel, ale svobodná Sparta přežila.

Včera jsem si přečetl, že evropský poslanec Cohn-Bendit měl našemu prezidentovi říci: „Je mi jedno, co si myslíte o Lisabonské smlouvě. Důležité je, abyste ji podepsal“. Proč zde mluvím o Cohn-Benditovi? Ten člověk totiž o Declanu Ganleym, strůjci irského „ne“ k Lisabonu, měl říci, že byl financován ze zdrojů CIA.  Náš předseda zase napsal, když to zjednoduším, že kdo není pro Lisabon, je agentem Moskvy. Jistě: pokládáte-li někoho, kdo se postaví proti vám, za zločince nebo blázna, pak vám může být jedno, co si myslí. Hlavně, že nakonec udělá to, co chcete vy.

Toto se mi zdá, bohužel, čím dál častější případ, ba dokonce trend v ODS. Nevadí, že vládneme pomocí přeběhlíků, lidí u nichž je skoro jedno, co si myslí, protože ti vždycky udělají to, co potřebujeme. A návod na voliče? I tady zafunguje negativní nebo pozitivní motivace. Je proti nám přesila – tedy levicový elektorát. Máme to těžké – vždyť jsme u Thermopyl, jsme v soutěsce smrti. Všechny prostředky jsou dovoleny. Postrašíme je komunisty nebo jim slíbíme něco hodně lákavého. Oni nás nakonec zvolí. Hlavně se probůh nezatěžujme tím, co si ti lidé myslí. Mohlo by to být pro nás hodně nepříjemné, a tak si raději zacpáváme uši.

Jenomže takhle lídrovství nefunguje. Tohle nevedlo Sparťany k tomu být jednotní, stát za svým králem jako jeden muž a nakonec pro něj i zemřít. Samozřejmě mu věřili jako vojevůdci, protože praktické schopnosti jsou zásadní. Nepochybovali, že jsou ve složité situaci, v níž se tu a tam nemusí něco povést. Jistě by snesli a snášeli i tlak, dokonce velký tlak, ústrky i nadávky, protože to bylo pro dobrou věc, pro svobodu Sparty.

A tady se dostávám k jádru věci. Mirek Topolánek je určitě člověk, který má velké charisma. Je to člověk, který má určitě i praktické, řekněme manažerské schopnosti. Kdyby šlo jenom o člověka Mirka Topolánka, nejspíše bychom mohli být dobří přátelé.

Jenomže od vůdce já očekávám víc. Není generálem proto, že si nasadí generálskou čepici. Vůdce se musí nějak chovat, i když to má těžké. Může ustoupit, ale musí to být v zájmu „svobodné Sparty“. Nesmí mu být jedno, co si druzí lidé myslí. Nesmí doufat, že je jenom nějakým trikem, nátlakem nebo slibem přiměje k tomu, co od nich chce.

Musí v tom být zkrátka tělem i duší. Musí v tom být na sto procent. Musí v tom být s odvahou, oddaností a zápalem. A já musím věřit, že v krajním případě „naší věci“ obětuje úplně všechno. Že bude riskovat i svoje přežití – tedy politické přežití - a pak budu pro něj ochoten totéž riskovat i já.

Jenže tohle si já o Mirku Topolánkovi, bohužel, od jisté doby už nemyslím. Určitě toho hodně dokázal pro ODS, určitě to měl často těžké. Ale už u toho není tělem i duší, ať už z jakéhokoli důvodu.  A proto, i když jsem s ním šel celou cestu až sem k Thermopylám, ho do soutěsky smrti nemohu a také nebudu následovat.

Mirku, možná tam půjdu před Tebou, ale nepůjdu tam s Tebou.

Děkuji vám za pozornost."

 

 

reklama