Je EMU optimální měnovou oblastí?
S teorií optimálních měnových oblastí přišel počátkem šedesátých let Robert Mundell. Teorie zkoumá vliv exogenního šoku na skupinu zemí a zaznamenává odlišnosti v následcích, pokud země používají národní měny, anebo jednu společnou měnu.
Měnová oblast je skupina zemí, resp. regionů užívající společnou měnu anebo neodvolatelnou fixaci měnových kurzů. Minulé století bylo svědkem celé řady měnových unií relativně krátkého trvání – např. Librový blok, Frankový blok, Latinská peněžní unie a Severská unie. Problémem zániku těchto unií bylo, že nesplňovaly podmínky optimálních měnových oblastí.
Jaké jsou nutné podmínky úspěšnosti optimálních měnových oblastí? V prvé řadě je třeba, aby existoval volný pohyb pracovní síly mezi členskými zeměmi měnové unie a zároveň, aby pracovní síla byla skutečně mobilní. Je to určitá substituce vyrovnávací úlohy měnového kurzu, pokud se do ekonomiky přenáší exogenní šok.
Další nutnou podmínkou je vysoký stupeň integrace finančního trhu tak, aby změny relativních nákladů a cen bylo možné vyrovnat prostřednictvím volného pohybu kapitálu. Měnová unie více vyhovuje malým ekonomikám s vysokým stupněm otevřenosti vzhledem k tomu, že jejich domácí cenová hladina je úzce spjata s vývojem zahraniční cenové hladiny. Pro malé otevřené ekonomiky je tedy měnová unie prostředkem stabilizace mezinárodního obchodu, platební bilance a cenové hladiny.
Významná je rovněž komoditní diverzifikace a pružnost cen a mezd – obojí významně tlumí exogenní šoky.
Pro měnovou unii je výhodnější, pokud její členové vykazují podobnou strukturu výroby a sektoru služeb (i co se týká zaměstnanosti), neboť takto synergický celek je náchylný k podobným exogenním šokům ve všech členských zemích. Z toho titulu lze exogenní šoky fundovaně predikovat a včas jim předcházet.
V neposlední řadě je třeba zajistit harmonizaci v oblasti fiskální politiky.
Cíle měnové unie jsou definovány v makroekonomické oblasti – nízká míra inflace a nízká míra nezaměstnanosti, vyrovnaná platební bilance, resp. vykazující nízký nerostoucí schodek.
Mezi výhody měnové unie patří – eliminace kurzového rizika, posílení funkce měny jako účetní jednotky, snížení transakčních nákladů. V případě zavedení jednotné měny přibývají dodatečné výhody – eliminace nákladů na konverzi měn, odstranění spekulativních útoků na měny členských zemí měnové unie, snížení volatility cen a počtu spekulací.
Hlavní nevýhodu a náklad zároveň zavedení měnové unie je třeba spatřovat ve ztrátě nezávislosti v oblasti měnové politiky národní centrální banky. Prakticky pokud členská země měnové unie čelí vysoké míře nezaměstnanosti, nemůže bojovat s nezaměstnaností uvolněním měnové politiky, pokud toto rozhodnutí není učiněno na centrální úrovni. Proto je výhodné, pokud země vstupující do měnové unie vykazují podobnou míru inflace, úrokových měr, veřejného zadlužení a deficitu platební bilance tak, aby na centrální úrovni přijímaná rozhodnutí v oblasti měnové politiky měla pozitivní účinky na makroekonomický vývoj na celém území měnové unie.
Otázka zní, co se stane, pokud do měnové unie vstoupí země s výrazně vyšší mírou inflace než ostatní členské země. Záleží na tom, zda ekonomické subjekty v oblasti inflačního očekávání mají adaptivní anebo racionální očekávání. Při racionálních očekáváních může dojít k tomu, že roste nezaměstnanost při současné vysoké míře inflace. Phillipsova křivka má potom tvar vertikály a pro zemi s vysokou inflací má za těchto podmínek vstup do měnové unie jen výhody.
Je jednotná měna nutnou podmínkou dalšího rozvoje jednotného trhu? NAFTA funguje na americkém kontinentě možná stejně úspěšně nebo dokonce úspěšněji než jednotný vnitřní trh v rámci EU – a to bez společné měny. Podle Martina Feldsteina, profesora University of Harvard v USA, je EMU pouze završením politických snah o centralizaci rozhodování bez racionálního opodstatnění.
Zastánci EMU hovoří o jistotě pro investice a obchod uvnitř eurozóny. Zafixování měnového kurzu na celém světě by nepochybně vedlo k růstu obchodu a investic, na druhé straně vytvoření měnové unie necelosvětového rozsahu může mít nejasné konsekvence. Ztráta měnového kurzu a nezávislé měnové politiky je problematická i z toho titulu, že ceny a mzdy nejsou dokonale pružné. Zároveň je těžké říci, že eurozóna je optimální měnovou oblastí – země jsou různě velké s různou mírou otevřenosti, navíc mají odlišné struktury ekonomiky. Nicméně významný důvod prosazení EMU a eura je třeba spatřovat v centralizaci rozhodování o měnové politice. Národní vlády politicky upřednostňují nízkou nezaměstnanost před nízkou inflací. Při centralizaci měnové politiky je ale inflace držena na uzdě a přestává být nepřímým nástrojem snižování míry nezaměstnanosti.
Podle Roberta Mundella by země, pro které je charakteristická mzdová stabilita a mezi nimiž nedochází k žádnému pohybu pracovních sil měly využívat systém volně pohyblivých kurzů.
Dušan Hazucha
www.economix.cz