Turecko do Evropy? Hazard s civilizací!
Turecká otázka v poslední době vzbuzuje velké vášně a je to vcelku pochopitelné. Nedávná referenda, zvláště pak to francouzské, ukázala, že většinové obyvatelstvo neskrývá své obavy ze vstupu Turecka do EU. Její představitelé nyní musí řešit tvrdý oříšek - odmítnout Turecko nemají odvahu, protahovat přijetí, na které Turci čekají již od roku 1964, také nejde donekonečna. Nálada ve společnosti je spíše proti vstupu a oni sami tuší, že případné přijetí Turecka by obyvatelstvo EU jen stěží přijalo a pro ně (politiky) by to znamenalo ohrožení pozic. Na druhou stranu některé země případnou účast Turecka v EU podporují, protože to koresponduje s jejich národními zájmy - nebo si to alespoň myslí (Anglie, Španělsko apod.).
Taktéž mezi euroskeptiky samými v otázce přijetí Turecka nepanuje zrovna velká shoda. Jedni takový krok považují za hrozbu pro Evropu jako celek, druzí si naopak od něj slibují, že přijetí tak cizorodé země, jako je muslimské Turecko, a její začlenění do Evropy, by tím spíše urychlilo a uspíšilo krizi a následný rozklad EU, či přinejmenším působilo jako silný argument pro vícerychlostní Evropu, což by zastavilo pokračující integraci. Argumenty obou stran působí na první pohled logicky, ale jsem přesvědčen, že jen onen první názor (že Turecko do EU nepatří) může při bližším zkoumání obstát. Pokusím se vysvětlit, proč považuji vstup Turecka za nebezpečný a v čem se podle mne mýlí ti, kteří chtějí Turecka využít proti samotné Evropské unii. V závěru svého zamyšlení bych rád vyvrátil některé argumenty, které pro potvrzení opačného pohledu použil kolega Filip Vurm v článku nazvaném "Patří Turecko do Evropské unie?", uveřejněném na eu.eportal.cz dne 3. srpna (http://eu.eportal.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=380).
Vybrat si menší zlo
Předně chci poznamenat, že ze svého konzervativního přesvědčení mi nezbývá nic jiného, než přijetí Turecka do EU odmítat a hájit Evropu takovou, jaká je (ať je jakákoli a ať má sebevíc chyb a problémů) proti něčemu tak cizímu a evropskému myšlení vzdálenému, jako je Turecko (a jeho, byť sekulární, pojetí islámu). Máme-li vždy v životě či v politice vybírat menší zlo z těch několika, které se nabízejí, pak pro mne menší zlo představuje Evropská unie v současném stavu, než miliony tureckých muslimů v Evropě. EU se navíc může snadno reformovat a již nyní vidíme určité kroky, nebo alespoň úvahy správným směrem (viz předsednictví T. Blaira a jeho zamýšlené změny), kdežto Turecko znamená přistěhovalce, kteří se zde budou utěšeně množit a měnit tvář Evropy, což je proces těžko zastavitelný, nevratný, a s důsledky, které dnes nemůžeme ani plně předvídat. EU se s největší pravděpodobností rozpadne do několika let sama (nezreformuje-li se do nějakého smysluplnějšího projektu), zatímco přistěhovalci z Turecka tu zůstanou, rozplodí se a již se jich nikdy nezbavíme. Otázka tedy je, co je větší nebezpečí. Možná přijetí Turecka způsobí rychlejší rozpad Evropského superstátu, ptejme se ale, za jakou cenu. Není to jen vytloukání klínu klínem (což sice může v krátkodobém horizontu vypadat jako perspektivní řešení, ale ne již v horizontu desetiletí), je to spíše jako vypustit džina z lahve, kterého už nelze přinutit, aby se do ní vrátil. Nebo jako uvést do chodu golema, ale pak ztratit ovládací šém a nemoci ho zastavit.
Osobně považuji radikální islám za větší nebezpečí, než je třeba levicové myšlení. Proč? Levicový liberalismus kontinentálního střihu, který je dnes naším vážným nepřítelem, vznikl v Evropě a proto mu můžeme - pomocí evropského myšlení - úspěšněji čelit, dokážeme se vžít do jeho uvažování. Nesouhlasíme s ním, ale jsme schopni s ním vést polemiku a odhalovat jeho slabiny. Můžeme ho porazit argumenty, politickými prostředky, demokratickou cestou. Protože vyšel z našeho prostředí, z nás samotných, důvěrně ho známe a také již víme, jak s ním bojovat. Islám je naproti tomu ideologie, která má svůj původ v Orientu, je nám bytostně cizí, vychází z úplně jiného myšlení, ze zcela jiného životního stylu, představuje naprosto odlišné pojetí světa. Nevíme, co od něj můžeme čekat. U levicové politiky už tušíme, jak se asi zachová a osvojili jsme si prostředky, kterými ji dokážeme – někdy s větším, někdy s menším úspěchem - porážet. Islám je ale nevyzpytatelný, nevíme, jak se proti němu bránit, tím spíše, že se jako západní společnost neumíme bránit skoro vůbec. Navíc je to záležitost víry, záležitost duchovní, které nejlépe čelit můžeme opět jen na rovině duchovní. Zde ale máme velkou nevýhodu, protože jako Západ jsme v duchovním úpadku. Chceme bojovat demokratickou cestou proti něčemu, co demokracii neuznává, a co proti nám bojuje duchovně, což zase neuznáváme my. V již tak povážlivém stavu, ve kterém se Evropa dnes nachází, se ještě více vystavovat vlivu zhoubného islámu (multikulturalisté prominou) není nic jiného, než zahrávání si s ohněm, které by se nám nemuselo vyplatit.
Bránit odkaz předků
Radikální levici jsme v zásadě přemohli za přibližně jedno století. Islám existuje již zhruba 1400 let a boj s ním je bojem téměř přesně tak dlouhým. Evropa se vlivu islámu bránila celkem úspěšně a byl to boj na život a na smrt, boj, ve kterém bojovali i přední panovníci evropských národů. I proto přijmout Turecko do Evropy a vítat jej s otevřenou náručí je výsměch předchozím generacím a znehodnocení úsilí našich předků. Omluvitelné by to bylo snad jen tehdy, bylo-li by Turecko naším spojencem proti nějakému dalšímu, ještě většímu, nepříteli, proti nějakému vyššímu nebezpečí, před kterým by byl rozdíl mezi křesťanským a islámským pojetím života celkem zanedbatelný. Takové nebezpečí ale nehrozí a Evropská unie (přes svoji hrůznost v některých aspektech své politiky) není tak nebezpečná, abychom se za účelem její demontáže spojovali s tím, kdo by nám hrozil "přerůst přes hlavu". Je pravda, že se v historii někteří evropští panovníci účelově s Osmanskou říší spojovali proti některé jiné zemi, ale spojenectví je něco jiného, než pozvání Turecka k evropskému stolu a poskytnutí mu všech výhod, které ze členství v EU vyplývají, včetně možnosti EU svým zastoupením v jejích institucích ovlivňovat. Nemám nic proti tomu s Tureckem spolupracovat (což se dělo a děje a dít bude), ale mám vše proti tomu, aby Turecko spolurozhodovalo o budoucí podobě Evropy, do které svým územím spadá jen ze 3%.
Někteří "turkofilové" (nenapadá mne jiné označení pro názorové oponenty "turkofobů" - viz článek F. Vurma) nás uklidňují, že vstup Turecka do EU by stejně neproběhl hned, ale za nějakých možná až 15 let. Za 15 let ale může být Evropa ještě více nemocná a bezbranná, vnitřně rozložená a oslabená, zatímco islám více radikální a Turecko již dávno ne tak sekulární. Dědictví a myšlenkový odkaz otce moderního tureckého státu Atatürka sice urputně již několik let hájí armáda, ale nemusí jí to vycházet stále. Po přijetí do EU může být její vliv umenšen a radikálové se tak mohou dostat k moci. Není tedy vyloučen scénář, kdy přijmeme bez obav Turecko pro jeho sekularismus a za pár let si nebudeme vědět rady, co s Tureckem, které se před našima očima změnilo v radikální islamistickou teokracii, ale již je členem EU a těžko se ho nějak zbavit. Těmito úvahami chci naznačit, že je nesnadné předvídat, jak se věci budou vyvíjet a že je podpora přijetí Turecka značně riskantní, pročež bychom měli každý vstřícný krok vůči němu velice pečlivě promýšlet. Politika není výzkumná laboratoř, kde bychom si něco mohli vyzkoušet nanečisto a pokusy opakovat, měnit parametry a snažit se docílit co nejlepšího výsledku, a teprve poté věc uvést do praxe. Přijetí Turecka přinese nenavratitelné procesy a já se ptám - máme toto vše zapotřebí v době, kdy různých nebezpečí kolem sebe máme již beztak dost? Spojovat se s islámskou zemí v době, kdy největším nepřítelem civilizace je radikální islamismus - to je buď natolik geniální tah či mistrný trik, který se vymyká běžnému rozumu (a chápe ho jen pár vyvolených politiků, kteří tento tah za nás provedou), nebo je to obyčejný a neomluvitelný hazard s civilizací. Jsem přesvědčen, že to druhé se více blíží pravdě.
Přestat uctívat zlaté tele multikulturalismu
Rovněž si nenamlouvejme, že bychom se dokázali vypořádat s přílivem tureckých občanů do západních zemí. Problémy dnešní Evropy na západ od našich hranic ukazují, jak i daleko menší počet tureckých přistěhovalců již ve druhé či třetí generaci přináší téměř neřešitelné nesnáze, se kterými si dosud nevíme rady. Multikulturalismus navzdory všem očekáváním a toužebným snahám levice nefunguje a dnes nejsme o nic víc moudřejší (v otázce, jak přimět imigranty k nutné asimilaci), než jsme byli před několika desetiletími, kdy začali poprvé ve větší míře přicházet. Proto otevřít dveře dalším milionům muslimů je krok hraničící s nezodpovědností.
Něco jiného je mít Turecko za spojence třeba ve válce proti terorismu a něco jiného je integrovat Turecko do Evropy. Integrovat Turecko do Evropy za předpokladu, že by se Turecko poevropštilo, to je ještě myšlenka, která by stála za zvážení, praxe ale ukazuje, že se zdá pravděpodobnější, že se spíše poturečtí Evropa. A nezapomínejme, že „poturčenec horší Turka“, jak říká jedno moudré úsloví. Může se to zdát jako příliš lichá obava, ale myslím, že Evropa je dnes v tak vratké pozici, kdy se nehlásí ke svému dědictví, ale s chutí o to větší do sebe absorbuje všechny možné vlivy (čím exotičtější, tím lepší) - proto je určitý pesimismus na místě. Již dnes, při přístupových jednáních, jsme svědky arogantního chování Turecka a servilního ustupování evropských politiků - jakoby nevstupovalo Turecko do EU, ale EU do Turecka. Již dnes je muslimská populace ve Francii (a nejen tam) natolik početná a obratná, že tlačí na francouzské politické představitele a ovlivňuje domácí i zahraniční politiku. Proč již toto beztak vážné nebezpečí ještě umocňovat a posilovat? Proč do ohně, který již dnes v Evropě hoří (v podobě mezikulturních konfliktů), přilévat další olej? Takové jednání nelze nazvat jinak, než ignorancí, bláznovstvím či sebevraždou.
Spoléhat se na to, že případní budoucí turečtí europoslanci se s námi budou spojovat za účelem potírání bláznivých nápadů levicových fantastů, je naivní. Spíše využijí nápadů levicových fantastů pro posílení svých vlastních pozic, protože levicový liberalismus pravidelně sehrává roli „užitečného idiota“, který se účelově spojuje s různými menšinami, myslí si, že je využívá pro svoji politickou hru, ale přitom si neuvědomuje, že jen otevírá cestu zlu někdy mnohem horšímu, zlu, které naopak zneužívá jeho. Mnohem pravděpodobnější scénář je ten, že levicoví liberalisté najdou dočasného spojence mezi muslimskými tureckými europoslanci, kteří toho taktéž obratně účelově využijí, ačkoli se jejich muslimskému konzervatismu levicové rozmělnění hodnot vysloveně příčí - až budou "na koni", nepodpoří ani levicové manýry (které by ohrožovaly tradice jejich pospolitostí v Evropě zevnitř), ani konzervativní pravicové návrhy (které by ohrožovaly jejich pospolitosti v Evropě zvenčí). Oni vlastně demokracii neuznávají, budou ji uznávat jen do té doby, dokdy jim bude vyhovovat. Jsem příliš pesimistický? Nemyslím. Pokud komunisté dokázali jednat stejně podvodně (a byli to Evropané), proč by se stejně zákeřně nemohli zachovat muslimové s Evropou nic společného nemající?
Patří Turecko do EU?
Tuto otázku si klade Filip Vurm ve stejnojmenném článku a posléze si na ni spíše kladně odpovídá. Píše, že by nedával rovnítko mezi vstup Turecka do EU a islamizaci Evropy. Já bych tam rovnítko také nedával, poněvadž jsem přesvědčen, že k islamizaci Evropy bude docházet tak jako tak. V Evropě již dnes žije dost muslimů na to, aby svou vysokou natalitou do budoucna mohli Evropu ohrozit, nepočítaje v to náchylnost ke konverzi ze strany duchovně vyčpělého evropského obyvatelstva. Přijetí Turecka by však islamizaci závratným způsobem urychlilo, protože podle některých odhadů až 25% Turků by v případě vstupu Turecka emigrovalo do některé ze západních zemí. Což je číslo nezanedbatelně vysoké, neboť Turecko má až 7 desítek milionů obyvatel. Kolik muslimů by tedy přišlo do Evropy si tak každý čtenář může spočítat sám – jejich počet by se zde minimálně zdvojnásobil.
To, že je většina tureckých muslimů vlažných, jak kolega Vurm uvádí, je možná pravda, ale nemusí to být pravda za několik let. Většina v Evropě žijících muslimů první generace byla také taková a poměrně bez problémů přijala některé prvky západního životního stylu. Teprve až druhá nebo ještě více třetí generace převážně dospívající mládeže se začíná povážlivě radikalizovat, což způsobuje problémy, které vidíme dnes kolem sebe. Dá se říci, že přibližně od 70. let 20. století dochází celosvětově k fundamentalizaci tří hlavních monoteistických náboženství - jak křesťanství, tak židovská víra i islám prožívají určité obživení a návrat ke kořenům. V takovém období se spoléhat na vlažnost Turků, by bylo velice riskantní, protože právě po vlně sekulární může přijít reakce silně náboženského procitnutí.
Autor dále uvádí, že v Turecku existuje, podobně jako ve Francii, zákaz nosit šátky na školách, což je pro něj důkazem toho, že Turci nejsou příliš nábožensky horliví. Nicméně premiérova manželka (Emine Erdogan) od určité doby šátek nosit musí (nařídil jí to její bratr, prý kvůli tomu hodně plakala, ale nakonec poslechla - sic!), což také leccos nasvědčuje. Rovněž samotná postava premiéra Erdogana je značně kontroverzní a zasloužila by si samostatný článek. Člověk s pochybnou minulostí (odsouzený za popouzení k islamistickému povstání), s vlídným vztahem k představitelům teroristických organizací (viz jeho fotografie, kde klečí vedle vedoucího afghánského džihádu - Gulbuddina Hikmatyara, přičemž tato pozice znamená podřízenost), s touhou formovat zákony podle muslimského práva (například trest vězení za cizoložství, od kterého jen na nátlak EU ustoupil) a mnohé další náznaky mne rozhodně neutvrzují v přesvědčení, že premiér Erdogan je politikem evropského střihu, jakkoli se onen dojem snaží vytvářet. Již samotné vydírání (nepřijmete-li nás, nemůžeme ručit za to, že se nezvýší počet teroristických útoků) by měl Evropu vést k zamyšlení.
Filip Vurm také píše, že Turci nepatří mezi obvyklé účastníky sebevražedných teroristických útoků. Problém islámu ale není jen v teroristických atentátech, to je jen pověstná špička ledovce. Problém islámu je mnohem hlubší a spočívá v tom, že dokáže (nebudeme-li se mu bránit) narušit Západní civilizaci postupnou infiltrací. Právě v tomto vidím největší nebezpečí. Turci možná nikdy nebudou vraždit evropské obyvatelstvo, nicméně na kulturní a politické úrovni může 70 milionů Turků ovlivnit mnohem více, než si jsme dnes ochotni připustit.
Konečně nemohu souhlasit s tvrzením, že Turecko, coby jedna z nejlidnatějších zemí, by svým zastoupením v institucích EU oslabila vliv Německa či Francie. Ona by totiž oslabila vliv nejen těchto dvou států, ale i států dalších, a obecně i vliv Západu samotného (kam se snad stále Francie a Německo počítá). A přes všechny výhrady k levicově vedeným vládám v Paříži a Berlíně mi stále tyto přijdou sympatičtější, než vláda v Ankaře. Je pravda, že Turecko by se svým zastoupením výrazně zamíchalo kartami, že by karty byly v Evropě jiným způsobem rozdány, nemyslím si ale, že by ono nové rozdání karet bylo pro Evropu nějak zvlášť výhodné, když by nezanedbatelný počet karet držela v rukou země, jako je Turecko.
Závěr
Snažil jsem se uvést důvody, proč považuji taktiku přijetí Turecka do EU za účelem rozkladu či reformy EU za příliš riskantní až krátkozrakou. Islám je podle mne větší nebezpečí, než jaké v současné době představují levicově orientované špičky EU (které ostatně mohou být příště orientované třeba pravicově). Jako konzervativci bychom měli hájit Evropu historicky a kulturně vymezenou, ne Evropu účelově rozšířovanou tu o Turecko či další země, které s ní nic společného nemají (Izrael je zemí hlásící se ke kultuře a odkazu Západu více, než kterákoli jiná země, a přesto ho do EU nepřijímáme). Přijetí Turecka do EU je také krokem do neznáma, protože náboženské dění v této zemi již dnes vykazuje určité rysy fanatismu, kterýžto jev může být již v krátkodobém horizontu spíše umocněn. Nezanedbatelným argumentem je skutečnost, že Evropa v dnešních podmínkách není schopná absorbovat tak velké množství muslimských přistěhovalců, protože dosud převládající vliv multikulturalismu ji činí neschopnou se bránit jejich často až rozkladnému vlivu na společnost. A konečně, případní turečtí europoslanci budou v Evropě tvrdě hájit své zájmy a bude jich tolik, že v tomto úsilí budou moci být úspěšní. Spíše, než by se angažovali v boji za demokratičtější Evropu, budou se snažit co možná nejvíce přizpůsobit Evropu islámskému pojetí života. Nepodléhejme tedy iluzi, že právě Turci budou za větší demokracii (a západní hodnoty vůbec) bojovat.
Autor je členem Mladé pravice (www.pravice.org)