Jaké by měly být ideové základy nové pravicové strany?
Naprosto souhlasím s tím, že strana by neměla být založena pouze na ekonomickém a politickém liberalismu. Individualismus a svoboda jednotlivce a jeho svoboda se volně rozhodovat jsou jistě důležitými hodnotami, avšak domnívám se, že společnost založená pouze na sledování zájmu jednotlivců nemůže trvale fungovat. V rámci zachování svobody se jednotlivci občas musí podřídit zájmům pospolitostí – rodiny, obcí a národa (státu).
Jako věřící člověk uznávám metafyzicky odvozená univerzálně platná přirozená práva a svobody (tzv. negativní svobody), kterými jsou všechny lidské osoby jako jednotlivci nadány od Boha (právo na život, právo vlastnit majetek, právo na maximální možnou svobodu...). Avšak bez suverénního státu a národní pospolitosti existují tato práva pouze na nebesích či na papíře a bez suverénní státní autority je nikdo nikomu nezaručuje. Bez státní autority a suverenity existuje hobessovská válka všech proti všem a liberální práva a svobody nejsou zaručeny. Naše svobody a práva nám garantuje náš suverénní národní stát, který musí být vystaven na společných národních hodnotách, zvycích, kultuře a tradicích.
Abychom zachovali své svobody, musíme být loajální ke své národní pospolitosti – SUVERÉNNÍMU národnímu státu, která nám naše svobody prostřednictvím vnitřní a vnější bezpečnosti zajišťuje. Náš stát musí vykonávat vnitřní suverenitu vydáváním zákonů, které schválí suverénní národní parlament (výraz suverenity českého národa a lidu, tedy výraz demokratické zastupitelské formy správy věcí veřejných), a vnější suverenitu, jejímž úkolem je hájit národní zájmy a zachování vnitřní suverenity našeho státu, která je podmínkou zachování občanských svobod.
Kvůli účelu co možná největšího zachování svobody musí být svobody jednotlivce částečně omezeny ve prospěch vyššího celku, který mu tyto svobody zaručuje. Práva a svobody musí být vždy rovněž podmíněny a vyváženy povinnostmi k tomu celku, který práva zajišťuje. Tato loajalita jednotlivce k vyššímu celku se nazývá patriotismem, vlastenectvím či národovectvím. Abychom zachovali svobody, je nutné někdy vzdát se úzce individuálních zájmů a hájit přežití celku, který nám svobody zajišťuje.
Lidé nebudou ochotni bránit cizí lidi, pokud je nebudou spojovat alespoň minimální společné hodnoty, láska ke stejným věcem a láska ke své vlasti (Hezky to vyjádřil G. K. Chesterton: „Opravdový voják nebojuje z nenávisti k tomu, co je před ním, nýbrž z lásky k tomu, co je za ním.“), pod níž si právě představí například společně sdílený dějinný osud, společnou kulturu, literaturu, jednotlivá města a vesnice, národní památná místa (Pražský hrad, Vyšehrad, Karlštejn, Blaník, Stará Boleslav, Velehrad, Brno...), přírodní krásy (Krkonoše, Beskydy...), ale třeba i národní kuchyni, pivo, fotbalové kluby a folklór. Britský konzervativec Michael Oakeshott označil takovéto věci výrazem familiarity, jež se dá přeložit jako důvěrná znalost. Abychom se vyznali a orientovali v nějaké situaci a dokázali něco ovládat, potřebujeme to důvěrně znát.
Jako příklad familiarity si uveďme národní stát, protože ten je položen na základech, které většina občanů důvěrně zná: společná historie, jazyk, hudba, literatura, divadlo, národní fotbalový tým, národní kuchyně, hospody, folklór, národní deníky, politické osobnosti, veřejné mínění, národní vláda, národní parlament a tak dále. Národní stát je prostor, v němž se občan orientuje a v němž může fungovat demokracie a zastupitelská forma vlády, rozhodování o věcech veřejných. Nadnárodní organizace jako Evropská unie tyto prvky familiarity postrádají, jsou odtažité a pro občana cizí. Proto bude konzervativec a příznivec zastupitelské formy vládnutí k takovýmto institucím krajně nedůvěřivý.
Rovněž je nutné si uvědomit, že naše práva a svobody nám nespadly s nebes, ale byly tvrdě vybojovány generacemi našeho národa před námi. Svobody vznikaly a přibývaly postupně. Národ a společnost, jak říká otec konzervatismu Edmund Burke, je společenstvím mrtvých, živých a nenarozených. Za to, že zde máme nějaké svobody ( i když dnes silně oklešťované) vděčíme svým předkům a jsme jim za to zavázáni. Jsme povinováni svobody rozvíjet a předat je dalším generacím po nás. Svobody se předávají z generace na generaci – jsou tradicí. Stejně tak je naší povinností předat náš stát dalším generacím národa jako suverénního garanta jejich svobod.
Chci tímto svým přátelům klasickým liberálům (za klasického liberála se do značné míry považuji), že jsem sice zastáncem pokud možno a vždy, kdy to jde, minimálního státu a co nejvíce svobod, ale pro samotné zachování co nejvíce svobod musí být občas individuální svobody a práva omezena a stát nemůže být proto úplně minimální. Rovněž jednotlivec by si sám měl uvědomit, že žije ve společenských vazbách své rodiny, přátel a obce, které jsou součástí svobodné společnosti. Svobody nejsou nikde ukotveny a zaručeny abstraktně, ale jsou ukotveny v národním společenství a jeho psané či nepsané ústavě, která musí být taková, aby co nejlépe hájila svobody jednotlivce a vyvažovala je vhodně povinnostmi vůči společenství.
Dám konkrétní příklad: konzervativci jsou za normálních situací proti vměšování státu například do demografických otázek, ale co dělat v případě, kdy sociální stát zničil přirozenou rodinou solidaritu a demografickou soběstačnost? Pokud budeme vymírat, přijdou sem jiní lidé z jiných civilizačních okruhů, které naše svobody neuznávají a budou zde chtít zavést například právo šáría, které je naprosto antiliberální a které zničí naše svobody. Pro zachování našich svobod je nutné fyzické přežití příslušníků našeho národa, kteří tvoří národní pospolitost a národní stát a kteří sobě navzájem zaručují liberální práva a svobody. (Proto je ostatně nutné odmítnout multikulturalismus, genderismus, politickou korektnost, feminismus, homosexualismus, masovou imigraci bez asimilace jako fenomény, které rozkládají a ničí individuální svobody i národní pospolitost).
Konzervativec-liberál , který si přeje přežití svobod, musí podporovat i přežití svého národa, který mu svobody zaručuje. Proto je občas nutné pragmaticky ustoupit z liberální ortodoxie a podpořit třeba taková státní opatření, která zachování národa ( a svobod) podpoří. Samozřejmě, že si konzervativec-liberál musí uvědomit, že takováto opatření jsou nutným zlem a pokud je rovnováha obnovena, měl by co nejdříve státní zásah omezit. Takovými opatření může být prorodinná a pronatální politika státu. Nezabývám se zde tím, zda taková politika funguje, ale říkám, že v případě, že funguje a je ohroženo přežití národa, konzervativec by ji měl jako nutné zlo podpořit.
Konzervativec-liberál samozřejmě rovněž odmítá teorie o sociální spravedlnosti a hájí instituci soukromého vlastnictví a jeho dědění, ale v případě potřeby zachování společenského řádu je někdy státní zásah nutný. Každý konzervativec-liberál bude samozřejmě provádět sociální politiku státu s velkým odporem (protože podle něj je nejlepší solidarita dobrovolná a nestátní), ale bere ji jako menší zlo v případě, kdy se nestátní organizace jako církve a dobročinné spolky bohužel nejsou schopny postarat o ty nejslabší, a v důsledku toho by hrozil kupříkladu hladomor, který by vyvolal snahy o svržení řádu násilnou revolucí, která by nastolila socialismus-totalitarismus a znamenala by konec svobod. Pokud stát nebude lidem zajišťovat alespoň minimální sociální jistotu, budou k němu těžko loajální.
Na druhou stranu by konzervativec-liberál takováto opatření měl považovat vždy za nutné zlo a po překonání krize by se je měl pokusit omezit a opustit. Nabízím zde tedy jakýsi fuzionismus idejí libertariánů a konzervativců: Franka Meyera, Rona Paula na jedné straně a Russela Kirka, Edmunda Burkea, Pata Buchanana na straně druhé. Myslím, že Margaret Thatcherová, Ronald Reagan, ale i třeba Václav Klaus se takovýto vyvážený konzervatismus-liberalismus pokoušeli uvést do praxe.
Důležitou tezí F. Meyera je, že cílem politického zřízení je co největší lidská svoboda a cílem jedince by mělo být usilovat o ctnostný život. Stát by však jedince neměl k ctnostem nutit, protože pokud člověk nežije ctnostný život dobrovolně, nejedná se pak už o ctnosti jako takové. S tím je nutné souhlasit, avšak je potřeba dodat, že aby stát jako garant svobod přežil, musí minimální základní množství ctností vynucovat.
Abych to jednoduše shrnul: obhajuji liberální či libertariánská práva a svobody jednotlivce, ale tato práva jednotlivci zaručuje jeho loajalita ke konzervativnímu společenství národní pospolitosti. Rodina je základ státu (jednotlivec se v ní socializuje a stává se postupně hotovou lidskou plnoprávnou bytostí) a pospolitosti a z toho vyplývá, že aby bylo pro jednotlivce zachováno co nejvíce svobod, musí zde existovat zdravé rodiny, které tvoří zdravý svobodný národ. Zdravé rodiny předávají jednotlivcům hodnoty, které drží pospolitost pohromadě.
Z těchto výše uvedených postulátů by pak měly vycházet jednotlivé politiky strany od zahraničí, obrany, vnitra, kultury a školství, financí, hospodářství a tak dále. Ke konkrétním politikám se snad dostanu někdy příště.
Další ideové články na podobné téma k úvaze: