Vzestup a pád říše evropské aneb Chceme imperiální Evropu?
Zuřivé, většinou demagogické diskuse, o evropské Ústavní smlouvě konečně vynášejí na světlo problém, který Unii skrytě provází od samého počátku. Je to rozpor mezi prastarým ideálem jednotného evropského státu, který jako historický stín visí nad naším kontinentem od zániku Římského impéria a pragmatickým ideálem ekonomické a politické spolupráce svobodných, demokratických států Evropy.
Historia magistra vitae
Obě tyto koncepce se neustále prolínají a jsou patrné ve všech smlouvách Unie, počínaje tou Římskou z roku 1957. Otcové zakladatelé byli bez výjimky federalisty, potřebovali však nutně podporu průmyslu, pro který byla představa velkého trhu velmi lákavá a svůj politický ideál chápali pragmaticky jako postupnou erozi suverenity národních států, již shodně považovali za příčinu strašlivého rozvratu Evropy během 2. třicetileté války (1914-1945).
Není bez zajímavosti, že podobné snahy se objevily už po l. třicetileté válce (1618-1648) při jednáních, která vyústila ve Vestfálský mír. Je třeba s Masarykem dodat, že příčinou oné katastrofy bylo pruské, antidemokratické, imperiální Německo a nejen nacionalismus. Nacionalismus většinou požírá a potlačuje menšiny, imperialismus likviduje celé státy a národy.
Přeme-li se dnes opět o smysl Evropy, dostaneme se kupředu ohlédnutím zpět. Jak je možné, že v civilizačním okruhu Západu se nikdy nikomu nepodařilo vytvořit evropské impérium, ačkoli snaživců nebylo málo? Jedni si to vysvětlují zeměpisnými podmínkami hornatého kontinentu, jiní vidí příčinu v dualismu moci světské a duchovní, další zase v decentralizaci středověké moci, či v Reformaci a Osvícenství, případně individualismu a liberalismu.
Tak či onak svoboda a omezení státní moci se staly ústřední politickou myšlenkou Evropanů a ani nacionální či socialistický kolektivismus ji nakonec neporazil. Jak je tedy v takovém prostředí vůbec možné, že vznikla myšlenka Spojených států evropských (Churchill l945) a začalo budování impéria? Odpověď je třeba hledat v rozvrácené Evropě, kdy její západní část byla odříznuta od části střední a východní a ohrožena Sovětským impériem, byla závislá na Spojených státech, jejichž podpora nemusela být věčná. Právě tehdy se náhle stala částečně nosnou myšlenka jednotného státu.
Co je to demokracie
Na čem jej však postavit, když pouhé evropanství ještě není politickým národem a bez politického národa nemohou fungovat demokratické instituce? Řešení se našlo ve vytváření společných nadnárodních institucí a v pomoci chudým státům. Budování Evropského hospodářského společenství (1957) mělo zpočátku ohromný úspěch, hospodářský růst byl v šedesátých a sedmdesátých letech podstatně vyšší než ve zbytku západní Evropy a zavedením daně z přidané hodnoty (1967) byly získány značné prostředky na pomoc chudým kandidátům. Není divu, že se jen hrnuli.
Ekonomické vyrovnávání mělo překonat základní rozpor nerovnosti tradičního impéria. Budováním společných institucí se zase měla vyřešit absence politického národa.
Vznikla tak sice politicky silná eurobyrokracie, včetně Evropského parlamentu, potíž je ovšem v tom, že ten postrádá skutečnou legitimitu, protože pouze zrcadlí specificky domácí situaci jednotlivých zemí v době voleb. Nemluvě o faktu, že občané Unie jako celku nevolí novou vládu (Komisi). A i kdyby ji nakrásně jednou přímo volili, vznikala by náhodně, protože nelze vést celoevropskou volební kampaň. Výsledkem utopického projektu není projev politické vůle, ale nahodilost. Nepatrná účast voličů v Eurovolbách také svědčí o tom, že se občané identifikují se svým, nikoli evropským státem.
Zvolení europoslanci se tak stávají pouze formálními úředníky Unie. Jsou vlastně jakýmisi placenými eurooptimisty. Evropa jako celek se nemůže nikdy naštvat a odvolit Evropskou komisi. Ta je výsledkem mezivládních ujednání. Mezi občanem a Bruselem stojí totiž jeho volené vlády. Tohle je podstata evropského demokratického deficitu a to bez ohledu na pravomoci parlamentu. Demokracie není jen vládou většiny, je to také souhlas menšiny s dočasnou vládou většiny.
Civilizací proti trhu
Mnohokrát bylo již řečeno, že génius Evropy spočíval v různorodosti a konkurenci malých států. V roce 1500 jich bylo téměř pět set. To téhle různorodosti vděčíme za neuvěřitelný rozvoj vědy, umění a filosofie, včetně té politické. Číňané například už dávno před námi vynalezli papír, knihtisk a střelný prach. Bylo jim to ale úplně k ničemu, protože imperiální úředníci určili a přesně vymezili k čemu se smí používat. Jedním z velkých evropských objevů byl i objev svobodného trhu, o kterém kdysi francouzský premiér Balladur prohlásil: „Trh? To je zákon džungle, zákon přírody. A civilizace? To je boj s přírodou!“
Co k tomu dodat? Francouzský model dirigismu i německý sociální stát blahobytu leží v troskách. Přitom ale stále brzdí další liberalizaci vnitřního trhu a byrokraté vymýšlejí nová a nová lejstra, jen proto, abychom získali novou identitu. Vypadá to dnes jako bychom měli vyměnit diktaturu proletariátu za diktaturu byrokracie.
Je přitom nadmíru jasné, že pouze nízké daně a další deregulace pomohou Evropě a jejím nezaměstnaným na nohy. Nastala tedy opět chvíle se ptát, k čemu je impérium a zda-li se nespokojit s Evropou jako „ pouhým“ společenstvím svobodných, demokratických států.
Z nadhledu šedesáti let bychom mohli říci: Evropská unie je dítětem studené války a vznikala z pocitu ohrožení, stejně jako staré Rakousko ze strachu před Turky. Těžko bude hledat náhradní identitu po pádu železné opony. Strach z islámského terorismu určí její civilizační hranici, nic víc, evropanství na stát nepředělá. Rozšíření o další a chudší země ukázalo, že už dávno nemůže být Unie solidární, když chybí peníze na zemědělskou i regionální pomoc. Jediné co ještě nabízí je omezená politická spolupráce a společný trh. Ten by však měl existovat i bez ní, vždyť ho už pomalu nabízí celý svět.
Konec impéria
Stará teorie říká, že každé impérium má svůj počátek, vzestup, zenit a pád. Od Maastrichtské smlouvy (1992) se zdá, že kritiků Unie silně přibývá. Hybrid sociálního státu a svobodného trhu nikomu nevoní. Jedněm není dost sociální, druhým dost liberální. A impérium ? Historie zná jen jeden typ, ve kterém je obsažen princip jeho zániku: jeho jméno je expanze.
Je velkým paradoxem, že to jsou právě Francouzi, kteří instinktivně cítí, že rozšířená Unie už nebude tím poválečným hřištěm, kde oni určovali pravidla civilizace proti přírodě a bohatí Němci ji ze špatného svědomí financovali. Odmítnutím evropské ústavy se otvírá cesta zpátky k normální, tedy neimperiální, evropské hospodářské a politické spolupráci.
Alexander Tomský
Autor je politolog