Evropa nám to osladila a zničila český cukr
O vládní kampani a spotu „Evropě to osladíme“ si myslím jen to nejhorší! Pokud bych měl podle této kampaně soudit na ostatní rozhodování vlády, pak bych se obával, že jsme v rukou naprostých amatérů. Něco málo o kampaních přece jen vím, působil jsem v tom oboru několik desítek let. Ale cosi tak netrefeného jsem ještě neviděl.
Už základní téma kampaně, které staví cukr jako českou pýchu v
Evropské unii, je výsměchem našim zemědělcům, výsměchem našim
cukrovarníkům, výsměchem každému sebevědomému občanovi naší země. Ti
všichni totiž vědí, že právě cukr je symbolem vůbec největší porážky a
prohry České republiky a jejích tradičních zájmů v Evropské unii. A
vědí také, že už původní kvóty, které naší zemi se staletou tradicí
pěstování řepy, výroby a exportu kvalitního cukru nalinkovala Unie v
přístupových dohodách, byly devastující. A pak ještě přibyl nový
cukerný režim EU, který byl poslední ranou tomuto našemu tradičnímu
oboru.
Mnozí navíc, asi na rozdíl od vlády, vědí, že od 1.ledna 2009,
právě od okamžiku, kdy Česká republika zahájí své předsednictví EU, se
naše tradiční cukrovarnická země poprvé v historii stane čistým
dovozcem cukru. Ostuda a pohana! A my v témže okamžiku, takto
poníženi, oslavujeme na billboardech a v televizních spotech naše předsednictví Evropské unie kostkou cukru.
Jak to, že nekřičel ministr zemědělství: Vy jste se zbláznili, proč
právě cukr! A když jsem se nedávno v Bruselu zeptal ministra
Schwarzenberga, co říká kampani propagující naše předsednictví právě
cukrem, odpověděl, že „trocha recese přece nikdy neškodí“. Ujistil
jsem se nejprve, že jsem dobře slyšel, a pak jsem se ještě ujistil, že ten citát mohu zveřejnit.
Prý mohu. A tak sděluji, že za peníze daňových poplatníků si vláda
dopřála recesi vůči Evropské unii. Nakonec, proč ne, jako
euroskeptikovi, či přesněji eurorealistovi, by se mi takový výsměch
přece teoreticky mohl líbit? Až na to, že ho platí naši daňoví
poplatníci. Ale na soukromou vládní recesi by se asi měli skládat ministři a jejich náměstci.
Za stejně kuriózní jako výběr tématu však považuji i základní slogan,
tak zvané „copy“, který se kampaň snaží komunikovat. „Osladit to
někomu“ v češtině odjakživa ironicky neznamená nic jiného, než si to s
někým po zlém vyřídit. Dovolím si pochybovat, že to byl záměr kampaně.
Je to podobné, jako bychom u příležitosti našeho předsednictví vyjeli s kampaní vůči EU:
„Rozbili jsme Rakousko-Uhersko, rozbijeme i vás“.
A pak je možné se donekonečna bavit o profesionalitě těch, kteří
kampaň realizovali. Počínaje tónově utopenými a nevýraznými slogany,
které při rychlém míjení billboardu téměř zanikají. A moc by mne
zajímalo kolik z těch tváří slavných rodáků, kteří si hrají s malými,
často nevýraznými bílými flíčky, což jsou prý kostky cukru, je pro
běžného občana identifikovatelných. Zejména při jízdě autem. Přiznám
se, jistě je to má ostuda, že pro mne někteří z nich nejsou. My totiž
obecně exponujeme v médiích výhradně tváře hereček a zpěvaček, často
okresní úrovně, které se proslaví tím, že onemocní, nebo se uzdraví
nebo se rozvedou, či mají svatbu. Případně propadnou alkoholu. Jejich
tváře jsou pečlivě vtištěny do paměti populace, ale ty skutečně slavné
a profesionální rodáky dnes téměř nikdo nezná. Snad ještě tak
sportovce, třeba Jágra. A málokdo z nich má to pochybné štěstí jako
architekt Kaplický že byl náhodou spojen s mediálně exponovaným
skandálkem o umístění knihovny, který na krátkou chvíli bezděčně
upozornil, že mezi rodáky třeba máme světového architekta. Ale tváře
na billboardech přece musejí být jednoznačně identifikovatelné ve
zlomku sekundy. Zajímalo by mne, kolik ta povedená kampaň stála a
zejména, kdo byl předsedou komise, která veřejnou soutěž vyhodnocovala. Doufejme jen, že v ostatních oborech a soutěžích vláda rozhoduje méně amatérsky.
Zkrátka jsme to Evropské unii pěkně osladili. Ale spíše to předtím
pěkně osladila Evropská unie nám. Mimochodem víte, jak jsem předloni
uzavřel svůj projev na plénu Evropského parlamentu v debatě před
hlasováním o novém cukerném režimu: „Až jednou budou naše vnučky a
vnuci shromažďovat důvody, proč má Česká republika vystoupit z
Evropské Unie, bude cukerná politika a nařízení, o kterých jednáme, na
předních místech seznamu.