Dosud si někteří z nás mysleli, že nás krmí především odbyt našich výrobků na unijním (ale i jiném) trhu. A že jsou to naopak daně z členských států, které „krmí“ Unii. Různé metody výpočtů, jestli do Bruselu více dáváme nebo z něho více dostáváme, mohou vést ke sporům. Těžko lze ale popřít, že pro investory z oné „krmící“ části EU byly nesaturované trhy Česka a ostatních postkomunistických států požehnáním. Nízké náklady na pracovní sílu, případně lepší daňové podmínky byly důvodem, proč se západním investorům v Česku dobře podniká, a proč Brusel dostává i od Česka tučné podíly z našich nepřímých daní, hrubého domácího produktu a cel. Nehledě na to, že v případě růstu české ekonomiky se po několika letech potenciálně vyššího čerpání financí z Unie směr asi otočí – a pak už můžeme být dlouhodobě čistými plátci. Z unijního rozpočtu také dostáváme. Jenže značné náklady mělo Česko konec konců také díky požadavkům Bruselu.

 

Jak je to s oprávněností pocitu, že v EU neprosadíme vlastní hlas, ukazuje například otázka Lisabonské smlouvy. Irové řekli ne, a už musí šupajdit k reparátu. V Česku Lisabon nechce prezident, ale ani premiér. Přesto se Mirek Topolánek neodvažuje tuto smlouvu neschválit. Krásné ukázky toho, jak v EU „můžeme prosadit vlastní hlas,“ není-liž pravda? Ostatně, s našimi zhruba 3,5 procenty hlasovací síly v Radě se mnoho prosadit nedá ani u běžné legislativy. To pochopí i člověk bez vzdělání z mat-fyzu. A věřím, že to je schopen pochopit i pan Vodička.

 

Petr Dudek zase bojuje s euromýty. Již pár let se jich moc neobjevilo, ale je lepší bojovat s vysněným pomýleným nepřítelem, než s faktickými námitkami euroskeptiků. Třeba o zmíněné (a reálné) Lisabonské smlouvě. Je lepší přečíst si „demytizační“ stránky Evropské komise než text v prestižním magazínu Economist (také na téma Lisabonské smlouvy) s výmluvným titulkem „Prostě ji pohřběte!“ Dudkem uváděné příklady „mýtů“ navíc příliš jako mýty nevypadají – a pravda, je to celkem znát i ze slov v samotném článku. Dudek například uklidňuje, že dosud „odvážně poodhalená“ servírka, o které si štamgasti myslí, že bude muset být kvůli EU navlečená jak při chemickém poplachu, bude moci být poodhalena i nadále. Vysvětluje, že navrhovaná směrnice o ochraně zaměstnanců prý o ničem takovém nemluvila, jen žádala, aby zaměstnavatel chránil zaměstnance před „přílišným sluncem.“ A navíc byla tato pasáž Evropským parlamentem vyškrtnuta.

 

Ano, možná i díky odmítavé reakci veřejnosti nebylo toto ustanovení přijato. V opačném případě by však vize sankcí za nedostatečně „chráněné“ servírky zdaleka nebyla nerealistická. To si uvědomí snad každý, kdo má aspoň trochu zkušenost s výkladem euronorem členy Evropského soudního dvora.

 

Dudek končí svůj článek téměř sebezpytováním. Novináři prý obchodují s příběhy, i když jsou falešné. Škoda, že si neoriginálně vybral jen ony „mýty“ a nerozebral místo toho také pár norem existujících. Třeba těch legendárních o rozměrech a tvarech ovoce. Europropagátoři nás ujišťovali, že jsou potřebné k fungování jednotného trhu. Nyní je ruší samotná Evropská komise. Škoda, že nenapsal nic o „demokratické EU,“ o jejímž nedemokratickém řízení píše i snad nejcitovanější politický komentátor, Fareed Zakaria. Nebo o vymahatelnosti práva v EU, když i ústavní právník a bývalý německý prezident Roman Herzog je rozhořčen svévolnými výklady Evropského soudního dvora.

 

Máte pravdu, pane Dudku. Obchodujete s falešnými příběhy.

 

Jiří Zahrádka

Euportal.cz

reklama