Je velice pravděpodobné, že současný konflikt mezi Izraelem a Hamásem jen tak neutichne ani nevyšumí. Vypukl něco přes dva roky po pro Izrael nepříliš úspěšné válce s organizací Hizballáh, jež na Izrael útočila z jižního Libanonu.
Jsem přesvědčen, že Izrael si velice přeje mír s Palestinci. Obyvatelstvo Izraele tvoří několik milionů obyvatel (v současné době 6,4) žijících uprostřed arabského moře. Sousední Egypt má 80,4 milionu obyvatel, Sýrie 18,4 milionu, Jordánsko 6,2 milionu a Libanon 3,9. Na tzv. "západním břehu" žije 2,4 milionu lidí a v pásmu Gazy 1,4. Nepochybuji o tom, že Izrael by byl ochoten vzdát se další části svého území (např. Golanských výšin), pokud by výměnou za území dostal trvalý mír.
Jaké síly stojí proti sobě? Na jedné straně demokratický Izrael, na druhé straně autoritářské režimy ve všech sousedních zemích s výjimkou Libanonu, kde se dá hovořit o jakés takés formě demokracie, jež má ovšem z různých důvodů dosti daleko k evropským standardům. Arabští obyvatelé Izraele se těší mnohem větší právní ochraně, než by se těšili v naprosté většině arabských zemí.
Těžko ovšem tvrdit, že jde primárně o konflikt mezi demokracií a nedemokratickými státy.
Na jedné straně proti sobě stojí Židé, již ovšem přišli z nejrůznějších částí světa. Mnozí z Evropy, odkud se stěhovali do Izraele pod vlivem sionistických myšlenek a později pod tlakem antisemitského pronásledování a masového vraždění. Jiní z arabského světa - statisíce Židů přišly do Izraele v padesátých letech, kdy Arabové ve mstě za prohranou válku z roku 1948 (a později i 1956) oživili stále latentně přítomný antijudaismus a pořádali pogromy na různé místní židovské komunity od Maroka přes Jemen až po Irák. Konečně třetí velká kompaktní vlna přistěhovalců přišla ze zemí bývalého Sovětského svazu (pochopitelně nejvíce z Ruska) v devadesátých letech.
Těžko ovšem daný konflikt prohlásit za národnostní.
V žádném jiném národě není tolik přesvědčených ateistů jako mezi Židy. Češi sice drží prvenství v ateistických postojích v rámci Evropy a snad i celého světa, nicméně český ateismus je spíše pragmatický a antiklerikální, nikoli teoretický. Češi jsou náchylní věřit kdejaké pověře, protože, jak již dávno kdosi moudrý konstatoval, opakem víry není nevěra, ale pověra. Pokud by se pod "vírou" nemyslelo křesťanství, ale třeba víra na ufony, převtělování, karmu a podobné záležitosti, Češi by si i v rámci Evropy vedli poměrně dobře.
Ano, v Izraeli žijí i statisíce ortodoxních Židů, kteří nám připadají zvláštní svými zvyky, oblečením i vírou. Nicméně v rámci státu Izrael tvoří menšinu, byť početnou, a nadto nejsou jednotní ve svých politických postojích. Politiku státu Izrael sice ovlivňují, nikoli však určují. Rozhodně se nedá říci, že by postoje izraelské vlády primárně určovalo náboženství.
Na arabské straně hraje náboženství mnohem důležitější úlohu a význam náboženství v průběhu času spíše narůstá. Arafátův al Fatáh byl organizací natolik sekulární, že ji mohli bez uzardění podporovat komunisté. Hnutí Hamás vzniklo mimo jiné jako reakce na sekulární Fatáh.
Konflikt mezi Izraelem a Hamásem (a potažmo mezi dalšími nepřáteli z arabského světa) není možno jednoduše označit za konflikt mezi judaismem a islámem. Judaismus byl až na zcela zanedbatelné výjimky v posledních dvou a půl tisíci letech vždy náboženstvím pronásledovaným, neaspirujícím na nějaké územní či jiné výboje. Přesto se mi zdá, že pokud bychom tomuto konfliktu měli dát nějaký přívlastek, pak by se přívlastek "náboženský" hodil nepochybně lépe než třeba "sociální", "národnostní", "politický" či "etnický". Někdo by snad mohl namítnout, že bychom mohli hovořit o konfliktu "kulturním"; domnívám se však, že zejména arabská strana konfliktu by se asi ozvala a trvala by na tom, že jde o konflikt náboženský.
Četl jsem kdysi historku, za jejíž pravdivost neručím. Napoleon Bonaparte se prý kdysi otázal filozofa Laplace, zda je možno nějak dokázat existenci Boží. Laplace prý odpověděl lakonicky: "Židé, Pane."
Zdá se mi, že koncem osmnáctého století byla tato odpověď překvapivější než dnes. Tehdy byli Židé rozptýleni po celém světě, jako již předtím celá staletí. O sionismu ještě nebylo ani potuchy, natož o obnově státu Izrael. Pravda, pogromy sice byly v řadě zemí běžnou záležitostí, nicméně holocaust byl rovněž neznámý pojem.
Až dvacáté století přineslo převratné změny. Dalo by se říci, že jednu pozitivní, jednu negativní. Negativní přišla o něco dříve: holocaust, nepředstavitelné vraždění milionů Židů, "vyčištění" celých oblastí od židovstva. Podílela se na něm celá řada evropských národů, jakkoli největší tíha viny spočívala na Němcích. Rumuni, Poláci, pobaltské národy, Srbové a Chorvati si s nimi v krutosti nezadali; pouze tu věc nevymysleli a neměli technické prostředky k jejímu provedení. (Byly v Evropě i čestné výjimky: Především Dánové a trochu překvapivě Bulhaři. Ti zejména díky několika málo statečným mužům.)
Tři roky po skončení druhé světové války vznikl stát Izrael. Hned jeho zrod provázela válka, neboť proti němu začali bojovat všichni jeho sousedé - od prvního dne jeho existence. Pokud skutečnost, že Izrael vůbec vznikl a přežil, označíme za zázrak, nevidím v tom žádné přehánění.
Po několik let, snad desetiletí od skončení druhé světové války se zdálo, že masové vyvražďování Židů znamenalo i smrtelnou ránu pro klasický antisemitismus, který v Evropě vládl téměř dva tisíce let. V současné době se ukazuje, že to není pravda. Antisemitismus (přesněji antijudaismus; vždyť i Arabové jsou přece Semité) se pouze transformoval. Nenosí se ve své původní podobě - v té opravdu není košer. Mnohé evropské vlády nepěstují teoretický antisemitismus. Zaujímají antisemitismus (antijudaismus) praktický, pragmatický. A nejen vlády. Stejně činí i média, a ta nejen vytvářejí, ale i odrážejí lidové mínění.
Tento pragmatický antisemitismus bychom mohli dokumentovat na řadě událostí a postojů posledních minimálně čtyřiceti let, ale nemusíme chodit nijak daleko. Stačí, když zůstaneme u současného konfliktu mezi Izraelem a Hamásem ovládajícím Gazu.
Neslyšel jsem o jediné demonstraci proti Palestincům, po léta ostřelujícím izraelské město Sderot, ležící nedaleko Gazy. A vida, sotva se Izraelci začnou bránit, hned v mnoha městech proti němu demonstrují! Neslyšel jsem, že by se Rada bezpečnosti sešla po jakémkoli útoku na Izrael. Jakmile se ale začne Izrael bránit, Rada bezpečnosti se sejde hned. Mnozí politici mluví o potřebě vyváženosti. Jaká je ale vyváženost mezi agresorem a obětí? Jaká je vyváženost mezi útokem a obranou? Prostí lidé mohou být věci neznalí, ale politici dobře vědí, že Hamás odmítá příměří s Izraelem, odmítá uznat právo Izraele na existenci a nijak se netají tím, že na Izrael chce a bude útočit. Jakápak zde vyváženost?
Mluví se o přiměřenosti či nepřiměřenosti reakcí. Od žádného politika jsem ale neslyšel, jak by měla vypadat "přiměřená" reakce Izraele, která by zastavila bombardování jeho území. Izrael tuto válku nechce. Ví, že proti němu bude veřejné mínění, ví, že média budou přinášet pouze obrázky mrtvých Palestinců, ale nikoli mrtvých Izraelců, ví, že bude odsuzován, ví, že bude velice těžké tuto válku vyhrát, ví, že na tom může ekonomicky vykrvácet. Jenže si uvědomuje, že bojuje o holé přežití, a především, že mu Západ nijak nepomůže.
Evropští politici toto vše vědí. Proč to tedy neřeknou jasně?
Vidím zhruba tři hlavní důvody, které se od sebe dosti liší, ale dohromady dávají skutečně "smrtící směs".
Prvním je onen latentní antisemitismus. Ten byl po druhé světové válce potlačen, nikoli však vymýcen. Otázka je, zda jej vůbec vymýtit lze.
Druhým je zbabělost. Angličtí, francouzští, ale i němečtí či španělští politici berou ohled na několikaprocentní muslimskou menšinu ve svých vlastních zemích. Nechtějí si ji rozhněvat, a tudíž nebudou nazývat věci pravými jmény. Budou i nadále vytvářet dojem, že jde o konflikt rovnocenných soupeřů, kteří jsou oba rovným dílem vinni. Žádné skutečné a trvalé řešení ovšem není možno postavit na lži. Proto se jim tímto způsobem žádného skutečného a trvalého řešení dosáhnout nepodaří.
Třetím je pragmatický, krátkodobý přístup k politice, respektive k politické kariéře.
Současný západní svět trpí celou řadou velmi vážných problémů. Můžeme zmínit problémy ekologické, demografické či ekonomické. U nás můžeme přidat třeba romskou otázku. S demografickými a ekonomickými problémy souvisí potřeba sociálních (zejména důchodových) reforem.
Tyto vážné problémy mají jedno společné: Žádný z nich nelze vyřešit v horizontu čtyřletého volebního období. A jelikož západní civilizace ztratila jakýkoli horizont věčnosti (a tudíž i jakékoli vědomí poslání), většina lidí včetně politiků žije ze dne na den. Politici nejsou tak hloupí, aby nevěděli, že v budoucnu dolehne na evropské národy řada problémů s mnohem větší naléhavostí. Vědí však, že kroky, které by vedly k jejich skutečnému řešení, nepřinesou do čtyř let žádné dividendy. Proto je nebudou podnikat. Ano, naši "pragmatičtí" politici žijí podle hesel "Carpe diem" a "Po nás potopa". Nepřipouštějí si, že padne-li Jeruzalém, může být na řadě kterákoli evropská země. Vždyť to oni už (s největší pravděpodobností) u vesla asi nebudou - ať si pak láme hlavu někdo jiný.
A tak ve vztahu k Izraeli politici stále znova opakují mantru "pokračování mírového procesu". Dobře vědí, že po uzavření mírové dohody s Egyptem a posléze i s Jordánskem žádný skutečný mírový proces nepokračoval. A dobře vědí, proč. Jenže nazvat věc pravými jmény by znamenalo přiznat, že na lidské rovině není východiska. Ano, čtete dobře: Na lidské rovině není východiska.
Nezasáhne-li Bůh, dříve či později bude Izrael smeten z povrchu zemského. Co bude pak?
A co bude, když Bůh zasáhne? Co pak bude s námi?