O tom našem předsednictví (II): Hlavně technokracie
V pořadí druhém článku ze série O tom našem předsednictví bych se rád zastavil u otázky, v čem spočívá těžiště celého předsednictví. Mám pocit, že veřejné povědomí o tom, je spíše mlhavé. Ze současného zaměření zájmu médií by mohl vzniknout dojem, že hlavním úkolem předsednictví je udávat kurz evropské integraci, reprezentovat EU navenek, žehlit různé mezinárodní krize. To nicméně není pravda.
Hlavním úkolem předsednictví, na který se tak dlouho připravovala naše státní správa, je organizačně-technické řízení práce různých úrovní Rady EU. To se týká několika jednání samotné Rady EU, tedy zasedání ministrů, ale především jednání tzv. pracovních skupin Rady EU, které na ministerská jednání připravují podklady.
Radu EU v širším smyslu si můžeme představit jako určitou pyramidu. Její špičku tvoří ministři členských států (Rada EU v úzkém smyslu), kteří se scházejí v různých sestavách podle projednávané problematiky a formálně přijímají různá rozhodnutí, zejm. schvalují právní akty ES/EU. Tato jejich rozhodnutí jsou však v drtivé většině opravdu pouze formální. Ministři v podstatě většinou nevědí o čem hlasují. O většině jejich "rozhodnutí" je rozhodnuto již na nižších úrovních.
Úrovní o stupeň nižší je Výbor stálých zástupců neboli COREPER, který se schází v sestavě velvyslanců členských států při EU, či zástupců těchto velvyslanců. Tento orgán v podstatě předžvýkává před výše zmíněnými zasedáními ministrů jednotlivé body. Zde se zpravidla žehlí poslední sporné body. Přitom se zjistí na jedné straně, které body budou ministři schvalovat jen formálně, protože o nich existuje všeobecná shoda. To je zpravidla drtivá většina bodů. Jedině body, ve kterých konsensus dosažen není, jsou pak na zasedání ministrů diskutovány a jen o nich se opravdově hlasuje.
Drtivá většina objemu práce v rámci Rady (v širokém slova smyslu) však probíhá na nejnižší expertní úrovni, kterou jsou různé pracovní skupiny. Zde se setkávají tzv. národní experti, což jsou úředníci členských států z věcně příslušných ministerstev či jiných úřadů, a diplomati ze stálých zastoupení (tj. jakýchsi velvyslanectví) jednotlivých členských států při EU. Každý členský stát zde zpravidla zastupuje jeden národní expert a jeden diplomat ze stálého zastoupení.
Právě tyto pracovní skupiny jsou na straně Rady jakýmisi pomyslnými základními buňkami bruselské mašinérie. (Jejich protějšky v Evropském parlamentu jsou jednotlivé výbory, v rámci Evropské komise pak různé její organizační složky.) Co se dohodne na úrovni pracovních skupin, je pak už v COREPERU a v samotné Radě jen bez dalšího posvěceno. Právě v pracovních skupinách, daleko od národních parlamentů, pouze v režii jednotlivých ministerstev či jejich jednotlivých útvarů, v podstatě vznikají všechny evropské směrnice, nařízení a další legislativní akty, se kterými se pak občané členských států stýkají a potýkají.
Když přijedete kterýkoli všední den do sídla Rady v Bruselu na Rue de la Loi, probíhají zde zároveň jednání snad dvaceti či více pracovních skupin. Celkem jich je několik stovek. Uveďme jen několik namátkově vybraných příkladů:
G.13 Pracovní skupina pro výzkum
J.1 Pracovní skupina pro životní prostředí
H.7 Pracovní skupina pro energetiku
H.1 Pracovní skupina pro pozemní dopravu
G.7 Pracovní skupina pro technickou harmonizaci-e) Stavební výrobky
H.5 Pracovní skupina pro telekomunikace a informační společnost
C.15 Pracovní skupina pro Afriku
K.1 Výbor pro vzdělávání
B.19 Pracovní skupina pro rozšíření a pro země jednající o přistoupení k EU
G.1 Pracovní skupina pro konkurenceschopnost a růst.
Předsednictví se tedy z velké části soustředí na technokratickou úroveň. Špička ledovce, která je mediálně zajímavá je ve skutečnosti jenom drobná.