Klaus: Boj s globálním oteplováním je chybnou prioritou

Priority nepadají z nebe. Odrážejí naše vnímání věcí, náš pohled na svět. Ten dnešní se začal utvářet před desítkami let. Začátek vidím v kultuře, filozofii a ideologii šedesátých a sedmdesátých let, které se v mnoha ohledech stavěly proti tradičnímu vidění světa a – mimo jiné – vnesly do popředí myšlenku, že svět je jednolitou entitou, jedním gigantickým globálním systémem, který musí být globálně řízen. Tento “systémově-inženýrský” pohled byl téměř všeobecně přijat. Všichni najednou začali objevovat vzájemné souvislosti, interdependence, externality, interdisciplinaritu, obecnou teorii systémů, metavědy atd. Stalo se politicky korektním, progresivním, ale pro mne pouze progresivistickým zamýšlet se nad globálními tématy, globálním vládnutím a globálními řešeními. Byla to rovněž éra, ve které se zcela logicky zrodil environmentalismus. Člověk, jako svobodná a dominantní individuální entita, se začal vytrácet. Místo něj přišel Svět, Země a Planeta. Ty se staly hlavním rámcem, ke kterému se vše začalo vztahovat.

To se stalo velmi příhodným východiskem pro ty, kteří chtějí řídit nikoli jen sebe, ale svět kolem sebe. Jejich postoje – založené na straně jedné na nepochopení (nebo na nesprávném výkladu) interdependence a globalizace a na straně druhé na dávno překonané víře ve všemocnost a mimořádné schopnosti státu – jsou koncepčně chybné, nevyhnutelně nedemokratické a diskriminační a – především – odsouzené k nezdaru.

Měli bychom trvat na tom, že probíhající internacionalizace lidských aktivit nevyžaduje centralistická řešení a že selhání komunismu organizovat – v některých případech i velmi malé – země by mělo každému říci, že organizovat celý svět je možné ještě méně. Měli bychom trvat i na tom, že by stačilo liberalizovat, deregulovat, desubvencovat a deorganizovat svět, ve kterém žijeme. To je jedinou prioritou, která stojí za diskusi. Vše ostatní je méně významné, ne-li v zásadě chybné.

Zmíním se o dvou příkladech tohoto postoje. Jedna z chybných priorit zde v Evropě tkví v pokusech “uvažovat evropsky a kontinentálně”, což znamená volat po radikálním prohlubování evropské integrace a po masivním přesouvání kompetencí do Bruselu. Vidíme to na plánech vytvořit “stále těsnější, centralisticky a byrokraticky řízenou Evropu”.Není možná nutné o tom šířeji hovořit zde ve Švýcarsku, protože Vy máte – doufám – své racionální důvody se tohoto procesu neúčastnit, ale pro zbytek z nás se to stává tématem zcela zásadním.

Jsme na osudové křižovatce. Svoboda a demokracie jsou v Evropě v poslední době výrazně oslabovány. AniEvropská ústava, ani Lisabonská smlouva nebyly a nejsou o svobodě, ale o přesunu dalšího velkého množství pravomocí politikům a ubírání pravomocí občanům. Jsou o budování supranacionální Evropy. Jsou o postdemokracii. Měli bychom se tomu bránit. Víme přece, že pro většinu oblastí rozhodování je národní stát příliš veliký. Víme také, že pro daleko menší množství rozhodování je stát příliš malý. Pro demokracii je však národní stát právě to pravé, to adekvátní. Zastánci evropského supranacionalismu nechtějí vidět, že celokontinentální demokracie není možná. Neuvědomují si, že kontinent nemá občany. Občany mají pouze státy. A proto je centralizování Evropy chybnou prioritou.

Dalším příkladem takové chybné priority je ambice bojovat proti tzv. globálnímu oteplování. Tato ambice je založena na víře v chápání globálních jevů a v to, že je možné je centrálně řídit a regulovat. Není nutné opakovat dobře známé, více či méně technické a odborné protiargumenty. Jsou k dispozici všem, kteří je chtějí slyšet. Problémem je, že protagonisté globálně-oteplovacího alarmismu je slyšet nechtějí a že jim většina rozumně uvažujících lidí nevěnuje pozornost.

Současná debata o globálním oteplování není vědeckým sporem v oboru klimatologie. Jak to nedávno trefně vyjádřil známý britský historik Paul Johnson: „globální oteplování je, stejně jako marxismus, politickou teorií vyžadující přísné dodržování svých vlastních pravidel“.[1][1] Neměli bychom ho zaměňovat za vědu. Věda je v pořádku. Máme dostatek důkazů o tom, že normální, seriózní a produktivní diskuse mezi vědci, kteří zastávají “skleníkovou hypotézu” a těmi, kteří s ní nesouhlasí, probíhá a že i v budoucnu bude pokračovat. Ve vědě žádný konsensus určitě není.

Debata o globálním oteplování je o něčem jiném. Není o stupních Celsia nebo o míře koncentrace skleníkových plynů. Je o lidech, o jejich chování, o jejich hodnotách, o jejich návycích a o jejich životě. Jedná se v ní o střet mezi environmentalisty, neliberálními politiky, byrokraty mezinárodních organizací, nezodpovědnými novináři, některými ekonomy a dalšími vědci, kteří se snaží změnit nás (nikoli klima) a těmi, kteří věří ve svobodu, trh, lidskou vynalézavost a technologický pokrok. Svobodná a otevřená diskuse o těchto věcech musí pokračovat, protože volný trh myšlenek je významnější než jakýkoli trh normálního zboží. Naše zkušenosti z období komunismu nás nutí tento požadavek zdůrazňovat velmi silně. A proto bych chtěl poděkovat organizátorům této konference, že nám všem – s našimi odlišnými názory – dali příležitost zde promluvit. To je velmi vzácné.

Environmentalistické dogma je založeno na těchto postulátech:
svět se otepluje;
může za to člověk;
stojíme před vážnou katastrofou;
obvyklá lidská schopnost se přizpůsobit nestačí. Změna klimatu, teploty a emisí CO₂ musí začít ihned, jakkoli nákladná může být.
Je evidentní, že toto dogma je neudržitelné.

Jeden z mých dnešních předřečníků patří do tohoto tábora a jeho neslavná Zpráva mezi posvátné texty šířící paniku globálního oteplování. Tato Zpráva je založena na:
- vědecky neprokázané “skleníkové hypotéze” (a na jejím údajně dominantnímu vlivu na globální klima);
-        metodologicky chybném pojetí ekonomie klimatických změn;
-       zneužití a přílišné důvěře v počítačové modelování;
- nepochopení ekonomické analýzy mezigenerační solidarity (nebo diskriminace), která – v každém případě – vyžaduje využití standardního principu diskontování a volbu odpovídající úrovně diskontní sazby. Ta by neměla vyjadřovat etické a moralistické apriorismy, ale – hovoříme-li o stanovování správných priorit –náklady alternativ či ušlých příležitostí (opportunity costs) zmírňování dopadů klimatických změn. Tyto náklady jsou mnohem větší než nulové.

Díky tomu nám tato Zpráva neříká to, co je jasné – mírné oteplování, ke kterému dochází, zastavit nemůžeme a nemůžeme ho ani zpomalit. Toto oteplování nebude dramatické a nebude mít žádné katastrofální následky.

Moji obsáhlejší polemiku s tímto postojem lze nalézt v mé knize „Modrá, nikoli zelená planeta“, která již existuje nejen v češtině, ale také v angličtině, němčině, holandštině, polštině, ruštině a španělštině.

Mé závěry jsou velmi prosté:
-        žádné radikální, lidskou svobodu a prosperitu omezující opatření a zásahy nejsou nutné; 
-        dalekosáhlé a nesmírně nákladné zmírňování dopadů globálního oteplování a emisí skleníkových plynů je zbytečné;
-          adaptace,lidská přizpůsobivost, technologický pokrok a trhy jsou dostatečným řešením.

Z toho plyne, že aktivní zmírňování důsledků globálního oteplování (tzv. mitigation) by nemělo být mezi našimi současnými prioritami.
Dovolil bych si však navrhnout jednu prioritu, která s tím, co jsem právě řekl, částečně souvisí. Mělo by se umožnit rozvojovým zemím, aby se rozvíjely samy podle sebe, bez toho, aby jim byly vnucovány naše lidskoprávní, sociální, pracovně-právní, zdravotní, hygienické, environmentální, bezpečnostní a další standardy. Je také nezbytné upustit od hry na zahraniční pomoc. Její účinek na ty, kteří ji mají dostávat, je marginální, ne-li negativní. Účinek pro dárce je mnohem větší. Když jsem tuto věc řekl loni v prosinci v Lagosu v Nigérii, posluchači mé přednášky tomu velmi tleskali.[1][2] Toto téma zde ale dnes nediskutujeme.

Organizátoři konference mě požádali, abych připojil několik slov o prioritách České republiky. To je obtížné, protože země priority nemají, lidé ano. My jsme pragmatičtí, realističtí a nesnažíme se dosáhnout ke hvězdám. Chceme žít v normální evropské demokratické zemi s tak liberálním trhem, jak je to jen možné, a v zemi, která si uchová svou suverenitu navzdory současným supranacionalistickým tendencím v Evropě. Sloganem našeho předsednictví v EU v první polovině roku 2009 je: „Evropa bez bariér“. Může to znít možná málo důrazně, ale chtěl bych naznačit kontext: naším heslem není ani „stále těsnější Evropa“, ani „čím dříve bude ratifikovaná Lisabonská smlouva, tím lépe“, ani „budoucností je centralizovanější Evropa“. V případě, že tento náš nevinný slogan alespoň trochu prosadíme, může se stát významným poselstvím.

Jak jsem se již zmínil, priority vychází z myšlenek, názorů a ambicí. Chceme-li je změnit, musíme začít mnohem hlouběji. Jsem frustrován z toho, že mnoho rozumně uvažujících lidí nevnímá nebezpečí, která ze současných “priorit” plynou.

Václav Klaus, Revue politika 10/2008, text je překladem projevu předneseného v angličtině na Klimatickém fóru ve švýcarském Thunu 9. října 2008

---------------

1069 čtenářů | 12 komentářů | 

|  

Twitter  Linkuj  Google  Facebook  Vybrali SME