Klausovy otázky jsou relevantní
Čím to je, že pokaždé, když Václav Klaus pronese něco, co by mělo stát za dlouhé a pomalé zamyšlení, vyprskne na něho ze všech stran salva povýšených útoků od lidí, kteří mu intelektem, rozhledem a schopností přemýšlet v širších kontextech sahají přinejlepším po pás? Jeho názory jsou přitažlivé ale mylné, tvůrčí ale ošidné, silné ale nesmyslné. Neprošel si nikdy Amsterdam či Londýn. Premiér mu nerozumí. Žije v minulém století. Nenabízí konkrétní řešení. Vypaluje salvy do povědomí EU. Předkládá surovou a chladnou kostru nacionalismu.
Bude to nejspíš tím, že Češi nejsou národ politiků, nýbrž politologů. Politolog se má vůči politikovi jako literární kritik vůči spisovateli. A kritikovým tradičním posláním je poučovat spisovatele, jak by to psal on, kdyby to uměl.
Bude to taky asi možná tím, že z Klause liberála se pomalu ale viditelně stává konzervativec. A konzervatismu Češi dodnes nerozumějí a pletou si ho na jednu stranu s liberalismem, na druhou s nacionalismem a šovinismem.
Ale jak jsou ti útočníci tvůrčí a vynalézaví. A jak mají ve všem pravdu, kde Klaus se mýlí. Ošidnost jeho konceptu vyniká v díle jeho „apoštolů, myslitelů druhé až páté třídy“. To na rozdíl od nich, panečku, myslitelů prvotřídních. Je jim to všechno tak jasné. Jak je možné, že on to tak nevidí? Jak je možné, že mu pořád nedochází, že „cílem EU není žádný unifikovaný Stát Evropa“? Že „kvalifikovaná většina není spiknutí bruselských byrokratů, nýbrž nutnost“? Odkud ty jistoty berou?
Protože jsem byl Klausovým apoštolem páté třídy dlouho před Klausem, pokusím se na chvíli porušit tradiční animozitu mezi spisovateli a politiky, abych se ho proti všem těm agresivním intelektuálním trpaslíkům první třídy jako jeden z mála zastal.
Klausova představa Evropy je výsledkem dlouhého přemýšlení nad setrvačností, která už dvanáct let přetváří Evropu. Jednak z úspěšného a svižného ekonomického sdružení na byrokratický a daněmi subvencovaný kolos, který brzy nebude schopný ekonomicky konkurovat nikomu. Jednak z dobrovolného sdružení demokratických svrchovaných národních států na utopický nadnárodní kolos regulovaný shora. Podle vize zakořeněné ve 20. století, která nebere v úvahu realitu století jedenadvacátého. Tou je ekonomický globalismus, který přirozeně a bez ideologických ohledů přesouvá ekonomickou aktivitu tam, kde se mu vyplatí nejvíc. V Evropě nekonečně rostoucích regulací, vysokých daní a zadluženosti se mu už nevyplácí. Začne se mu opět vyplácet teprve tehdy, až Evropa dereguluje a její členské státy si budou opět vzájemně konkurovat, který z nich vytvoří výhodnější podmínky podnikání. A až Evropanům opět někdo vysvětlí, jako kdysi Thatcherová, že nemohou utrácet víc, než vydělávají.
Je pravda, že k tomu Klaus nepotřebuje žádnou novou organizaci, stačí se vrátit k původnímu uspořádání EHS před Maastrichtem a kočírovat je odtamtud jinak.
Zcela zakořeněná ve 20. století je i samotná idea multikulturalismu, kterou před dvěma lety prohlásil za pochybenou i do té doby skalní multikulturalista, předseda britské Komise pro rasovou rovnoprávnost, původem černý Jamaičan. Multikulturalismus může uspět jen tehdy, řekl, jestliže všechny etnické menšiny gravitují k jazyku, kultuře, zvykům a zákonům hostitelského národa. Jen tak se mohou stát jeho funkční a tvůrčí součástí. V minulém století tedy břednou i Klausovi kritici, kteří ho právě z toho viní.
Evropská realita 21. století je v politice nadnárodnostní i multikulturální tak znepokojivá, že by si Klausovy otázky zasloužily místo posměchu přinejmenším seriózní zamyšlení.
Z časopisu 51 pro