Už předchozí díly byly fraškou. Leč ten Kocáb, to už je opravdu gól. Kdyby mi někdo řekl, že po parlamentních volbách vyhraných ODS, bude exprezident intoxikovat vládu Schwarzenbergem, Vondrou, Bursíkem a ještě i Kocábem, snědl bych volební lístek.

Ve vládě chybí namátkou ještě aspoň Mejstřík, Štětina, Zlatuška, Švejnar, možná i Šípek s Kaplickým. Jako člena-korespondenta si dovedu představit i Dalajlámu.

Myslel jsem, že nic horšího než příslovečná Džamila a zpívající ministryně obrany být nemůže. V případě Kocába jsem se asi opět mýlil.

 

Je příznačné, že v době, kdy byl Havel prezidentem, někteří jeho kamárádi měli v té době na práci, aby navršili majetek. Schwarzenberg, bývalý Havlův „kancléř" a přítel nadace Vize 97, se stal nejen význačným restituentem, ale i spolumajitelem Becherovky. Paradoxní je, že do politiky začal fušovat až jako Havlova pomsta Klausovi. Nechutně se k tomu propůjčil Topolánek.

 

Kocáb zase prodal investiční společnost spravující jím a Kratochvílem založený - a později za jejich přítomnosti vytunelovaný - privatizační fond TREND. Z této kauzy nám možná utkvěly v paměti nechutnosti kolem vlastnictví Kotvy. Za tuto investiční společnost založenou za 1 milión korun měli získat sumu mezi 190 a 318 milióny korun. Prostředníkem byl majitel KHB Hálek, který cenu zaplatil z majetku kupovaného fondu. V normálním žargonu se takový člověk nazývá bílým koněm, však také po soudním očištění Kocába s Kratochvílem zůstal nadále trestně stíhaným. Kolem Kocába chodily vyšetřovací orgány po špičkách, pravděpodobně u vědomí, že by ho stejně Havel omilostnil.

 

Kocáb dostal také volební výprask, když se vzhledem k problemům v hudební kariéře chtěl vrátit do politiky jako senátor kandidující v Praze. Lidi se nedali opít rohlíkem a nenaletěli ani na obehraný mýtus o tom, že měl jakýkoliv vliv na odchod sovětských vojsk z Československa.

 

S Šípkem chtěl prezidentovi na hradním nádvoří vyvěšovat vlajku Evropské unie, která dělá z Evropy Entropu a z Evropanů stádo ovcí oddaných osvícené vůli integračních věrozvěstů.

 

Havlova politika už dávno ve vládě vítězí, jak je zřejmé z jejího vztahu k Lisabonské smlouvě, k radaru, k Rusku, ke Gruzii, k Srbsku, ke Kosovu, k Tibetu, k vlastní vlasti, k multikulturalitě, ke klimaticko-ekologickému náboženství, k nadřazování „politické korektnosti" konzervativním hodnotám, k regulacím a liberalismu nebo k atomové energetice. Je to prostě postmodernistická bezzásadová vláda.

 

Topolánek převzal i Havlovy manýry, kdy se snaží navodit dojem, že je „přítelem"významných světových politiků. Tím se liší od profesionální Klausovy korektnosti. Bezděčným vytahováním se známostmi s celebritami je stejně trapný. Jen místo Micka Jaggera, Franka Zappy a Madonny si vzal do erbu bratry Mašíny. A to tedy zase raději toho Dalajlámu.

 

Jen vůbec nechápu, jak všechny tyto události a vazby souvisí s výsledkem parlamentních voleb. Zelená pidistrana, která je v domácí politice na cestě do nicoty, tím oslím můstkem přece být nemůže. Jediný svorník vidím v tom, že tak jako Havel zpronevěřil porevoluční důvěru, tak i Topolánek obelstil své voliče. A oba tak zrazují či zradili zájmy České rebubliky jako suverénního státu.