7 důvodů proti vstupu Turecka do EU
Turecko se zřejmě po staletích výbojů a posledních čtyřiceti letech klepání na dveře Evropy dočká, již za měsíc, 3. října mají započít přístupové rozhovory s Tureckou republikou ohledně jejího vstupu do Evropské unie. Navzdory tomu, že většina obyvatel Evropy si Turecko v EU nepřeje, politické špičky evropské pětadvacítky dávají jasně najevo, že Ankaru v Evropské unii chtějí. A to i přesto, že Turecko nevyhovuje v tolika bodech, kvůli kterým měly zejména např. státy které vstupovaly (zatím) jako poslední nemalé problémy s orgány EU. Kolem možného vstupu Turecka do EU bylo vyřčeno již mnoho emocí i vypracováno mnoho kvalitních pojednání. Pojďme si tedy takzvaně v kostce shrnout, proč bychom jako Evropané v Evropě Turecko chtít neměli.
1) Geopolitické důvody
Možná jediný důvod, který by se (za předpokladu neexistence současných problémů okolo Turecka) dal velkoryse přejít. Ale pokud se zamyslíme nad ryze praktickou ideou Evropské integrace (pomineme-li současně vzájemné neshody na ní a rozdílné pohledy), tak je evidentní, že původní myšlenka byla v sjednocení Evropy (ať již na federální nebo mezivládní bázi). Zakladatelé chtěli silnou Evropu, která by sdílela společné hodnoty vycházející ze společných křesťanských základů, Evropu pokud možno bez válek. Tudíž je jasné, že měli na mysli především zamezení tomu, aby se v Evropě vytvářely různé vzájemné antagonistické bloky (např. síla Německa, Francie, Ruska), které vždy vedly k bratrovražedným evropským válkám. Čili ( a poněkolikáté připomínám bez ohledu na současné rozdílné pohledy na ní) šlo o Evropskou jednotu! Jednotu jednoho jistého geografického celku, který navíc sdílel a sdílí společné hodnoty vycházející z dědictví anticko-křesťanské civilizace. Turecko do Evropy nepatří ani geograficky, ale hlavně nesdílí ani ony zmiňované společné hodnoty, které se doteď u všech přistupujících zemí předpokládaly jaksi automaticky.
2) Nebezpečí radikálního islámu, riziková hranice
Ačkoli je Turecko dnes považováno za sekulární stát, je náboženský fanatismus ale i tam dosti silný. V případě přijetí hrozí nebezpečí, že by se Turecko stalo hlavní základnou islamistických teroristů v Evropě. Navíc mějme na paměti, že dnes je v muslimských státech (ten základ v Turecku je ať chceme nebo ne) patrná postupná radikalizace. Kde máme jistotu, že turecká vláda (která předpokládám terorismus ostře odsuzuje) zamezí přílivu radikálů a důrazně se proti nim postaví? Případné přijetí Turecka by též znamenalo posunutí hranic EU až k Iráku a celá Evropa by se tak dostala do bezprostřední blízkosti velmi horké půdy. Z čistě praktického hlediska si uvědomme také jednu věc, vstup do EU by pro Turecko znamenal i platnost tzv. Schengenské dohody o volném pohybu osob a zboží. Nelze např. předpokládat, že by turecké hranice s Irákem byly nějak silně chráněny a hlídány, potenciálním teroristům by pak stačilo jen (pravděpodobně dosti snadno) překročit turecké hranice a jejich volnému pohybu po Evropě by pak již asi nedokázalo nic zabránit.
3) Problematická integrace tureckých menšin
V Evropské unii již dnes žijí asi 3 miliony tureckých přistěhovalců, zvláště v Německu, Francii a Nizozemsku. Integrace těchto imigrantů je spojena se značnými a obtížně řešitelnými problémy, které vycházejí právě z kulturních odlišností. Turecká populace se vyznačuje poměrně vysokým přirozeným přírůstkem, se kterým do deseti let dosáhne přes 82 milionů obyvatel a stane se početnější zemí než Německo. Demografický charakter Turecka se přitom projevuje i značným migračním potenciálem a lze tedy očekávat další příliv tureckých přistěhovalců.
4) Ekonomická hlediska
Vstup Turecka do EU by znamenal obrovskou zátěž pro celoevropské hospodářství. Hodnota HDP na jednoho tureckého obyvatele přepočtena na paritu kupní síly dosahuje pouze 27 % průměru EU a Turecko se tak ocitá za Rumunskem a Bulharskem. Turecká vláda netržním způsobem zasahuje do ekonomiky ve snaze snížit inflaci, která přesto stále dosahuje vysokých hodnot. Propastný rozdíl v ekonomice a obrovské procento lidí (cca 25%) pod hranicí chudoby a nejen to by znamenalo buď zhroucení celé evropské ekonomiky nebo úplně celé unie. Navíc nyní, kdy se po krachu „Prohlášení tisíciletí“ a tzv. „Lisabonské agendy“ ukazuje, že Evropa, pokud má zájem v budoucnu ekonomicky prosperovat, bude muset rázně přehodnotit své dotace, kdy doposud (zejména kvůli Francii) teklo do zemědělství cca 50(!) miliard eur, přijme Evropa další agrární zemi? V souvislosti s tím by mne také zajímalo, jaký připravili „velcí to zastánci tureckého vstupu“ jako Gerhard Schroeder plán na uživení takové populace. Když dnes stojí před námi problém vymírající populace a s tím související problém jak uživit tu stárnoucí, kde se vezmou peníze na tu tureckou?
5) Problém lidských práv
Turecko trápí především otázka deficitu lidských práv. Přestože byla přijata řada legislativních změn, Turecko patří podle řady mezinárodních organizací (jako např. Amnesty International nebo Human Rights Watch) nadále k zemím, v nichž dochází ve značné míře k porušování lidských práv, rovnosti mezi mužem a ženou, základních svobod včetně svobody vyznání a k diskriminaci menšin. Stále dochází k týrání vězňů a k nedůstojnému zacházení se ženami. Samotný politický systém zdaleka nelze považovat za konsolidovanou demokracii s opravdu stabilními institucemi. Politická kodaňská kritéria se pro posuzování připravenosti Turecka na započetí přístupových rozhovorů jeví jako příliš úzká.
6) Otázka Kypru
Členství v EU také předpokládá, že daný stát přistupuje do tohoto spolku s určitou pokorou a uznáním ostatních členských států. Turecko má zájem na vstup do EU a přitom nehodlá uznat Kypr. Turecko nedávno podepsalo protokol, jímž se rozšiřuje celní unie s původní Evropskou unií na deset nových členů. Ankara ale k dokumentu připojila prohlášení, podle něhož to neznamená uznání Kyperské republiky, tedy vlády řecké části ostrova. Ptám se, kdo vstupuje kam? Turecko do EU? Nebo se snaží Evropská unie vstoupit do Turecka? Již jen neochota Ankary uznat naprosto legitimní a suverénní stát Evropské unie by měla být důvodem k tureckému nepřijetí. Ustupování evropských elit v tomto a mnohém jiném je velmi neuvážené a nepochopitelné.
7) Podivný přístup tureckých představitelů
Z projevů představitelů Turecka, zejména premiéra Ergodana, se dá vypozorovat jejich určitá arogance a postoj, který je přinejmenším nekorektní a neseriózní. Asi před měsícem turecký premiér prohlásil, že „Turecko již nepřijme žádné další podmínky pro vstup do Unie“. Opravdu se zdá, že představitelé Turecka se chovají, jako by se Evropa měla přizpůsobit jim. Ale to Turecko vstupuje, mělo by se tedy ve všem podřídit a přizpůsobit. Již zmiňovaný premiér Recep Tayyip Erdogan mimo jiné prohlásil, „Doufám že Evropa dokáže, že není křesťanským klubem“ (v reakci na průzkum který odhalil, že většina Evropanů si Turky v EU nepřeje). Dále také prohlásil, „Mešity jsou naše kasárna, kopule naše helmy, minarety naše bajonety a věřící naši vojáci. Tato svatá armáda střeží náboženství Všemohoucího. Naše cesta je náš osud, končí mučednickou smrtí.“ Velmi „zajímavě“ zní také tento výrok, „Muslimský svět čeká, až turecký lid povstane. My povstaneme! S Alláhovým svolením začne vzpoura.“
Toto opravdu v Evropě chceme? Zamysleme se nad tím. Hlavně by se však měli zamyslet evropští politici. Hlavně nad tím, zda opravdu hodlají ignorovat názory většiny Evropanů, kteří Turecko v EU nechtějí. Přístupové rozhovory, jejichž začátek je naplánován na 3. října 2005 dokazuje, že tak mnozí zatím neučinili.