Poslanec Zdeněk Prosek : Děkuji za slovo, vážená paní předsedající.

 

Vážení členové vlády, milé dámy, vážení pánové, mně to připadá, že se vlastně řeší nějaký technický problém, že stejně nelze udělat nic jiného než hlasovat pro nebo proti, že jsou jenom různá ideologická hlediska, ze kterých Lisabonskou smlouvu nahlížíme.

 

Já tvrdím, že to není standardní mezinárodní bilaterální smlouva, o které se snadno vyjednává. Já tvrdím, že to není například srovnatelné se Smlouvou o zamezení dvojímu zdanění s Portugalskem, jak by se podle názvu snad i mohlo zdát.

 

A dovolte mi proto trošku jiný úhel pohledu na to, co to vlastně Lisabonská smlouva je z pohledu nikoliv expertně ústavně právního, ale z pohledu selského rozumu, a co její přijetí pro nás jak střednědobě, tak dlouhodobě znamená.

 

Toto znáte (Ukazuje silnější modrou knihu.), to je tedy ona smlouva o Evropské unii. Není ovšem pravda, že pozměňuje smlouvu Evropské unie, ona pozměňuje ústavu evropskou, která nebyla v referendu francouzským a holandským obyvatelstvem přijata, a proto se přepracovala, recyklovala do té současné podoby.

 

Pro porovnání toto (Ukazuje tenkou bílou knížku, spíš sešit.) je ústava Spojených států. Ústava Spojených států platí 220 let a funguje. Začala s třinácti osadami a dnes vlastně mají Spojené státy kromě padesáti států ještě řadu dalších území - a funguje těch 220 let. Je to přehledný dokument včetně sedmadvaceti dodatků. Je to krásné čtení jazykem, který je velmi srozumitelný.

 

Toto (Opět ukazuje silnou modrou knihu.) je tři sta stran textu, který není srozumitelný často ani právním expertům, a to bez protokolů, příloh a dodatků. Ten text vznikl přepracováním původní ústavní smlouvy, skoro bych si troufnul říci její recyklací. Ale rozdíl mezi těmi dvěma dokumenty není jenom v tom rozsahu a v té formě. Ten je především ve smyslu a podstatě.

 

Americká ústava začíná slovy: We the people of the United States of America. Začíná tím, že se lid shodl na tom, že toto je základ společného soužití dnes padesáti amerických států.

Lisabonská smlouva ve své preambuli začíná: Jeho veličenstvo král Belgičanů, její veličenstvo královna dánská atd.. Lisabonská smlouva v podstatě připomíná více než základní politický dokument organizační řád velké, hierarchicky řízené byrokratické struktury. Jsem o tom hluboce přesvědčen, dokonce jsou v ní mnohé politické akcenty vědomě zamlžovány.

 

 Smysl a podstata americké ústavy je zajištění svobody, spravedlnosti, bezpečnosti a blahobytu lidu Spojených států a jeho demokratických práv a přísně vymezuje a omezuje práva a povinnosti veřejných institucí. Smyslem Lisabonské smlouvy je naopak zajistit a garantovat pravomoci unijních institucí, nikoli svobod a práv lidí, umožnit jejich rozšiřování co nejjednodušším a nejakčnějším způsobem, umožnit posilovat centrální byrokracii, a to bez klasické vyváženosti tří pilířů státní moci, což je exekutiva, legislativa a soudní moc.

Tento základní rozdíl mezi těmito dvěma dokumenty by nám měl být zřejmý, budeme-li hlasovat pro ratifikaci Lisabonské smlouvy.

Mezi těmito dvěma dokumenty je rozdíl také ve způsobu, jakým byly přijaty, jakým byla přijata americká ústava, která je skutečně společenskou smlouvou, která byla přijata nejen demokraticky procedurálně, ale také s jistým étosem, vedená jistými ideály, které 220 let platí a pro které jsou nadšeni Američané ještě dnes. Nezlobte se na mne, pro tento dokument se nadchnout nedokáži a byl bych rád, kdybych viděl někoho z vás, kdo se pro toto nadchnout dokáže.

Jsem přesvědčen, že to, co je nesrozumitelné, co vychází ze špatných principů a co je navíc prosazováno nátlakem a špatně, nemůže být dobrým základem pro blahobyt, demokracii, svobodu, bezpečnost, prosperitu lidu evropských zemích.

 

Co nám přinese Lisabonská smlouva?

Zmíním jen tři základní věci. Především rozšiřuje počet oblastí, ve kterých - bude-li Lisabonská smlouva přijata - bude rozhodovat pouze Unie, respektive její instituce místo národních parlamentů a vlád. Je to téměř padesát zcela nových pravomocí. Když si uvědomíme, že dnes za současného stavu platnosti smluv zakládajících EU je téměř 50% všech norem, o nichž tu hlasujeme, pouhou transpozicí práva EU a řadu z nich nedokážeme ani jakkoli ovlivnit, jinými slovy naše účast z hlediska samostatné tvorby politické vůle je minimální, tak při platnosti Lisabonské smlouvy už to bude více než 80% všeho, co se nás týká, o čemž nebude moci rozhodnout suverén v této zemi z hlediska legislativy, což je tento Parlament a jeho část Senát.

Uvědomme si přitom, že Lisabonská smlouva navíc nedává právo poslancům Evropského parlamentu zákonodárné iniciativy, což je pro mne nepředstavitelné. Tento Parlament přijímá řadu vadných zákonů, jsme si vědomi toho, že naše práce není bezvadná, ale máme obrovskou výhodu a Ústavou stanovené právo to měnit, dokonce každý z nás má právo předložit poslaneckou iniciativou návrh na opravu, ba dokonce na vydání nového zákona. Poslanci Evropského parlamentu toto právo nemají, to zůstává dnes i podle Lisabonské smlouvy v rukou Evropské komise.

 

 Další zásadní věcí, kterou přináší Lisabonská smlouva je, že se rozšiřuje způsob hlasování o věcech, které jsou v působnosti EU, tzv. kvalifikovanou většinou a ruší se právo veta jednotlivých členských zemí. Ano, umožní to větší akceschopnost, ale pro nás to znamená, že se prohlubuje princip centrálního řízení a že Česká republika ztrácí kontrolu nad těmi oblastmi, v nichž se rozhoduje kvalifikovanou většinou. Nebudeme na ně mít vůbec vliv. Jinými slovy: je pravda, že se usnadní a zefektivní činnost institucí EU, ale zároveň se tím umožňuje účinnější prosazování národních zájmů těch velkých. Když se podíváme na chování například představitelů Francie nebo Německa vůči nám, jsem hluboce přesvědčen, že u nich je bližší košile než kabát, u nich je bližší národní zájem Německa nebo Francie před zájmy, které mají menší členské země, například Česká republika. To jsou rizika, s nimiž musíme počítat.

Jaký postoj každý z nás má k Lisabonské smlouvě, je závislé jen na tom, zda sleduje nějaký střednědobý horizont nebo dlouhodobý, zda je větší pesimista, nebo větší optimista a ví, že vývoj bude směřovat k  dobrému a lepšímu a také zda je odvážný nebo zda v sobě nenachází odvahu pro ratifikaci Lisabonské smlouvy hlasovat. Měl by ale vědět, o čem hlasuje a debata v Parlamentu by měla být především o tom, o čem se hlasuje.

Velmi často tu zaznělo, že Ústavní soud ve svém stanovisku konstatoval, že Lisabonská smlouva není v rozporu s českou Ústavou. Skláním se panu profesoru Jičínskému, dalo mi práci text soudce Güttnera prostudovat a pozorně si pročíst stanovisko Ústavního soudu. Konstatuji ale, že jsem tam nalezl, že Ústavní soud kromě toho, že se nezabýval rozporem s naší Ústavou jako celkem, ale pouze čtyřmi oblastmi, které byly explicitně uvedeny v podání Senátu, používá formulace, že posuzoval Lisabonskou smlouvu z tzv. eurokonformního hlediska. Příležitostně požádám pana profesora, aby vysvětlil, jak se dá posuzovat konformita českého ústavního pořádku z eurokonformního hlediska.

Dále v odůvodnění konstatuje: Rozsah přenosu pravomocí je otázkou výsostně politickou. Ústavní soud připouští, že jeho stanovisko k Lisabonské smlouvě se může v budoucnu změnit, pokud by se ukázalo, že je zajištění kontroly rozsahu výkonu přenesených pravomocí nefunkční. To je totéž, jako kdyby vám obchodní právník před podpisem kupní smlouvy na dům řekl: podepiš to, ale v budoucnu ti nezaručím, že smlouva nebude špatná a že ten, kdo nabude tvůj majetek, ho zaplatí. V podstatě je to totéž. V budoucnu může Ústavní soud názor změnit, protože posouzení Lisabonské smlouvy je možné z hlediska přenosu kompetencí pouze podle reálného výkonu kompetencí.

 

Při představě, že proces, jímž bude přijata Lisabonská smlouva, je nevratný, při představě, že už to nebudeme my, kdo bude moci rozhodovat o budoucnosti, nemám odvahu pro Lisabonskou smlouvu hlasovat. Jsem přesvědčen, že nemám právo lehkomyslně naložit s tím, co tady kdysi zakladatelé české státnosti a ti, kteří budovali suverénní český a československý stát vytvořili, nenacházím v sobě sílu to co vybudovali předat do rukou někoho jiného, kdo přirozeně a logicky bude hájit spíše své vlastní národní zájmy než zájmy nás, lidu České republiky. Děkuji Vám za pozornost.

 

reklama