Poslankyně Jacques jen lacině shání politické body
Poslankyně Jacques se ve čtvrtečním Právu trapně pustila do prezidenta republiky, že nám prý dělá ostudu, když dosud neratifikoval Římský statut Mezinárodního trestního soudu a že ho k ratifikaci musí dokonce vyzývat Rada Evropy. Mezinárodní trestní soud je soud, který má stíhat válečné zločiny, je to jakýsi „permanentní Norimberk“, a Římský statut je mezinárodní smlouva z roku 1998, která tento soud zakládá.
Předesílám, že rezoluce Rady Evropy z 27. ledna pouze neadresně vyzývá ty členské státy Rady Evropy, které Římský statut dosud neratifikovaly, aby tak učinily. Přijetí takové rezoluce představuje v Radě Evropy každoroční „povinný“ rituál.
K věci – situace není ani zdaleka tak senzační, jak by ji poslankyně Jacques asi ráda viděla. V Parlamentu Římský statut pohořel hned dvakrát, v roce 2000 a pak v roce 2001, důvodem vždy byly pochybnosti o jeho souladu s ústavou.
V roce 2007 byla vláda v nezáviděníhodné situaci. Buď mohla Římský statut předložit Parlamentu jako standardní mezinárodní smlouvu vyžadující schválení prostou většinou hlasů a riskovat, že opět bude muset vyvracet námitky, že tato smlouva odporuje Ústavě. Nebo mohla využít euronovely Ústavy provedené v roce 2002, nechat Statut schválit ústavní většinou a přitom tvrdit, že ústavní většinou schválená mezinárodní smlouva bude mít sílu ústavy a jako taková ústavu i změní. Vláda si po dlouhém váhání nakonec vybrala tu druhou možnost. Parlament na to přistoupil, Římský statut ústavní většinou schválil a tím mohlo být vymalováno. Mohlo, kdyby vládě následně neudělal čáru přes rozpočet nález Ústavního soudu k Lisabonské smlouvě.
Jak k tomu došlo? Velmi jednoduše. Vláda celkem logicky zastávala úplně stejný přístup, jaký zvolila pro Římský statut, i u Lisabonské smlouvy, a ve svém vyjádření pro Ústavní soud v podstatě uvedla, že Lisabonská smlouva vyžaduje schválení ústavní většinou, proto se sama stane součástí ústavy a nemůže se s ní proto dostat do rozporu. To ale byla příliš silná káva i pro náš Ústavní soud, který toto pojetí výslovně odmítl s tím, že pak by celé řízení o souladu Lisabonské smlouvy s ústavním pořádkem vůbec nemělo smysl. A dodal, že schválení mezinárodní smlouvy ústavní většinou neznamená, že taková smlouva se sama stane součástí ústavy a může ji popřípadě i změnit, jinými slovy, že smlouvy schvalované prostou a ústavní většinou se liší právě jen onou většinou a jinak vůbec ničím – po schválení mezi nimi není z hlediska ústavy žádný rozdíl.
V důsledku nálezu Ústavního soudu tak jsme v situaci, kdy Parlament sice dal prezidentu republiky souhlas k ratifikaci Římského statutu, a to dokonce ústavní většinou, ale neodstranil tak pochybnosti o jeho souladu s Ústavou. Určitě to nelze vyčítat prezidentovi, nelze to vyčítat vládě a nelze to vyčítat ani MZV – to prostě vsadilo na špatnou kartu, přičemž sázce se nemohlo nijak vyhnout. Ani teď není vláda v záviděníhodné pozici, protože se musí rozhodnout, zda navrhne změnu ústavy, nebo zda požádá pana prezidenta, aby se obrátil na Ústavní soud s žádostí o jeho závazný právní názor (sama vláda se na ÚS obrátit nemůže). Možná vláda navrhne i nějaké jiné řešení, které pochybnosti odstraní.
Paní poslankyně by udělala nejlépe, kdyby nechala všechny zúčastněné v klidu pracovat. Svými rádoby zasvěcenými vstupy na čistě odbornou půdu a snahou získat lacině politické body na účet prezidenta republiky může ratifikaci Římského statutu jen zkomplikovat. Myslím, že ani na Ministerstvu zahraničí z jejího amatérismu radost nemají.
Pavel Hasenkopf, odbor legislativy a práva Kancelář prezidenta republiky
Právo, 6. února 2009