Dvě důležitá rozhodnutí o Lisabonské smlouvě
Poslanecká sněmovna tento týden přijala dvě důležitá rozhodnutí týkající se Lisabonské smlouvy: ve středu ráno odročila její další ratifikaci (do 17. února), v pátek propustila do druhého čtení návrh na referendum. Zejména druhé rozhodnutí bylo překvapivé, když poslanci ČSSD sice vystupovali proti návrhu, ale pak se při hlasování o zamítnutí zdrželi.
V pátek prošel prvním čtením komunistický návrh na referendum
Sněmovna v pátek dost překvapivě propustila do druhého čtení návrh skupiny poslanců z KSČM na uspořádání referenda o Lisabonské smlouvě, když neprošel návrh zpravodaje Polanského (ODS) na její zamítnutí již v prvním čtení. Proti tomuto návrhu hlasovali všichni přítomní poslanci KSČM, čtyři nezařazení poslanci (V. Jakubková, J. Raninec, J. Schwippel a O. Zubová), tři poslanci ODS (A. Páralová, A. Rádl a V. Tlustý) a tři poslanci ČSSD (P. Rafaj, K. Černý a Z. Škromach). Většina koaličních poslanců naopak zamítnutí podpořila. O osudu předlohy tak fakticky rozhodli zbývající poslanci ČSSD, kteří se (až na dvě výjimky) hlasování zdrželi. To bylo dosti překvapivé vzhledem ke způsobu, jakým vystupovali v rozpravě. Nutno ovšem dodat, že ani tak nemá návrh vyhlídky na schválení, neboť pro třetí čtení neexistuje ve sněmovně ústavní většina, a jeho význam může být v něčem jiném (viz níže).
V rozpravě zazněly leckdy velmi zvláštní argumenty proti referendu. Zpravodaj Polanský (ODS) například tvrdil, že "... na tento případ ... nelze institut referenda použít. Lisabonská smlouva jako taková ... mění stávající smlouvy Evropského společenství a nenahrazuje je a tím pádem ani nenahrazuje primárně právní akty společenství... ". Tento zástupný argument pak použili i další vystupující (například Lubomír Zaorálek). Jde o zcela liché tvrzení, neboť nejde o mechanismus změny, ale o její obsah a ten je v případě Lisabonské smlouvy velmi závažný. Lze poukázat na to, že smlouva je revivalem euroústavy, o níž se konalo nebo bylo přislíbeno hned deset všelidových hlasování.
Místopředseda sněmovny Zaorálek (ČSSD) opět hovořil o výzvách stojících před EU a o tom, že Unie bude údajně po přijetí smlouvy "efektivnější". Není ovšem jasné, proč by zřízení mnoha nových byrokratických institucí mělo znamenat větší efektivitu, případně jak "převálcování" jedněch (malých států) druhými (velkými státy) pomůže fungování Unie. Bude tomu přesně naopak tam, kde se členské státy budou cítit přehlasovány ve fatálních věcech. Můžeme se pakspolehnout na ústavní stížnosti a další projevy nespokojenosti přehlasovaných.
Ukázkou jednostrannosti bylo vystoupení Z. Jičínského (ČSSD), který obvinil odpůrce smlouvy z účelovosti. Měli prý radost z výsledku irského referenda, ale referendum o radaru nepřipouštějí. Na druhé straně je fakt, že jeho argument proti referendu o Lisabonu (že totiž ČR nemá zákon o obecném referendu a tedy jakýsi "prováděcí zákon" k referendu) by šlo stejně tak použít i proti referendu k otázce radaru, což ovšem neučinil.
Předkladatel návrhu Grospič ve svém závěrečném vystoupení předvedl, že o dané materii nemá příliš velký přehled, když opakoval tvrzení, že "nejde o novou smlouvu, ale změnu smluv" a proto by údajně nemuselo být referendum. Přitom všichni poslanci mají zkušenost, že nejde o formu, ale o obsah. Například nový zákon o kronikách byl změnou velmi malého rozsahu, velikosti několika řádek. Naopak některé změny stávajících zákonů (například daňových) mají samy povahu velmi hlubokých a rozsáhlých změn velkého dosahu. Stejně tak ústavní většina je vyžadována nejen k přijetí samotné Ústavy, ale i jakékoli její změny.
I přes tento průběh debaty nakonec návrh zákona, jak výše uvedeno, prošel do druhého čtení. Význam tohoto faktu není v tom, že by snad mohl být schválen (ve sněmovně není ústavní většina a jistě není ani v senátu). Otázka však je, zda když bylo přerušeno projednávání samotné smlouvy (viz níže), zda nemusí být dále odročeno až do doby, kdy sněmovna defintiivně rozhodne o tomto návrhu.
Ve středu ráno smlouva odročena
Po celodenní rozpravě v úterý sněmovna ve středu ráno přerušila projednávání Lisabonské smlouvy, když schválila 115 hlasy návrh Marka Bendy (ODS), odročit další jednání o smlouvě na 17. února. V rozpravě vystoupily více než dvě desítky řečníků, mezi nimi i poslanec Schwippel.
Na úvod velmi krátce vystoupil předseda vlády, který řekl, že by uvítal, kdyby závěrečné hlasování o Lisabonské smlouvě proběhlo až po schválení tzv. vázaného mandátu. Nepřednesl však v tomto směru žádný procedurální návrh.
Lubomír Zaorálek (ČSSD) zase tvrdil, že „ještě nikdy se v minulosti nestalo, aby v čele jako předsedající země Evropské unie stála země, která působí tak nevěrohodně jako Česká republika. Země, která sama nemá v této chvíli vypořádané své závazky s Evropskou unií.“ Stejně jako další zástupci sociální demokracie tvrdil, že pokud premiér smlouvu podepsal, jsou poslanci ODS jako vládní strana povinni pro ni hlasovat. On i další obhájci smlouvy prohlašovali, že pokud premiér není schopen prosadit schválení smlouvy, měl by rezignovat.
Poslanec Jičínský (ČSSD) zase uvedl, že nerozumí tomu, proč jsou poslanci ODS proti dohodě, kterou dosáhly členské státy. Podle jeho názoru není třeba čekat na schválení stykového zákona nebo novely jednacích řádů komor (úpravu tzv. vázaného mandátu pro řešení pasarel) a smlouvu je možno ihned ratifikovat. Tvrdil, že „jsme dnes poslední země z těch 27, která v parlamentě tuto smlouvu neschválila“.
Předseda Zahraničního výboru Hamáček (ČSSD) zase uvedl, že prý Ústavní soud ČR „jasně a nade vši pochybnost vyjasnil vztah mezi touto mezinárodní smlouvou a ústavním pořádkem České republiky“. Toto tvrzení není pravdivé, neboť Ústavní soud zdůraznil (viz část VIII, body 72-77 jeho nálezu), že se zabýval pouze náměty vznesenými v podání Senátu Parlamentu ČR a naopak nechal prostor k dalším možným ústavním podáním.
Zvláštní bylo i Hamáčkovo tvrzení, že „pokud kritizujeme Unii za nedostatek akceschopnosti, nebo použiji-li výroku některých čelných světových politiků, že nevědí, komu v Evropské unii mají telefonovat, že Evropská unie v zahraniční politice je nečitelná, tak to je přesně to, co Lisabonská smlouva odstraňuje“. Víra v to, že tato smlouva anuluje a zruší rozdílnost zájmů členských států je však velice pochybená. Tyto rozpory a rozdíly jistě nevyřeší ani jakákoli nová byrokratická instituce. Je možno v tomto směru připomenout Orwellovo „Ministerstvo lásky“, které lásku nezajistilo (ba naopak), historicky existující „Výbory pro všeobecné blaho“ a také, v některých zemích, jako výsměch znějící „Ministerstvo spravedlnosti“.
Poslankyně Kateřina Jacques (SZ) zase své kolegy vyzývala, aby jednali „efektivně a racionálně“ a vyjádřila přesvědčení, že ČR by již neměla ztrácet čas a smlouvu by měla schválit. Podle ní také odpůrci smlouvy nikdy neodpověděli na otázku: „Co, když ne Lisabon“, případně „Co, když ne EU“. „Nevím, nad čím tady váháme,“ dodala.
V celé debatě zaznělo i mnoho tzv. faktických poznámek (vystoupení mimo pořadí, omezené délkou na dvě minuty) a mnozí poslanci vystoupili opakovaně. Zdeněk Jičínský například uvedl, že podle jeho názoru bychom se neschválením smlouvy vyřadili z Evropy (otázka ovšem zní, zda francouzští a nizozemští voliči v momentě, kdy v referendech hlasovali proti smlouvě, chtěli svou zemi „vyřadit z Evropy“).
Jiří Paroubek (ČSSD) se ve svém vystoupení vrátil k mediálním zmínkám o jeho možné podpoře referenda o Lisabonské smlouvě. Podpořil by ho podle svých slov jen jako „výraz krajního zoufalství“. Tento výrok by měli občané v ČR zaznamenat. Jde o nový postoj sociální demokracie k přímé demokracii, kterou jinak vždy slovně podporovala, jestliže všelidové hlasování považuje za „výraz krajního zoufalství“.
Místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip zase tvrdil, že „Evropská ústavní smlouva“ (předchůdkyně Lisabonské smlouvy) byla „tvořena zdola“ a „vznikala demokratickým způsobem“. Souhlasí, že vztahy v Evropské unii je třeba nově upravit.
Poslankyně Mallotová (ODS) navrhla doprovodné usnesení, obsahující mj. formulaci, že (Sněmovna prohlašuje, že) „právní status, který je přiznáván Listině základních práv Evropské unie, … bez jakýchkoli pochybností zajišťuje, že nemůže retroaktivně působit na právní a majetkové vztahy vyplývající z československého zákonodárství z let 1940-1946, stejně jako dosavadní judikaturu evropských a vnitrostátních soudů, které tyto právní a majetkové vztahy řeší“. V reakci na ni vystoupil ministr Schwarzenberg i Cyril Svoboda (KDU-ČSL) s tím, že ČR se prý nemá čeho obávat.
Za pozornost stála i mnohá další vystoupení, především poslance Zdeňka Proseka a poslankyň Evy Dundáčkové a Aleny Páralové (všichni ODS).