Já jsem coby zpravodajka ústavněprávního výboru při předchozím projednávání položila svým kolegům v ústavněprávním výboru a vám všem celou řadu otázek, abych tak přednesla zpravodajskou zprávu, a byla jsem zprava i zleva napadena, že jsem překročila rámec podání zpravodajské zprávy, ačkoli tomu tak nebylo, protože jsem na ty otázky nikterak neodpovídala. Úkolem zpravodaje by mělo být u všech návrhů, včetně mezinárodních smluv, podat jakousi oponentní zprávu, chcete-li, a ta samozřejmě má být vyrovnaná. To znamená má zvýraznit klady i zápory. Já jsem poctivě říkala, jaký je současný stav a co navrhuje Lisabonská smlouva, a prosila jsem všechny členy tohoto parlamentu, aby na základě vlastního svobodného rozhodování uvážili, co je dobře pro Českou republiku a pro občany této země.

 

Na žádnou z těch otázek jsem neodpověděla a k žádné z nich jsem také nedávala svůj vlastní výklad a svůj vlastní názor. Dnes tomu tak udělám, abych vás pak na závěr poprosila o přerušení projednávání této schůze a o zvážení nebo doplnění hlasování o Lisabonské smlouvě právě o změnu jednacího řádu, která existuje v písemné podobě, která je připravena k projednání jak v ústavněprávním výboru, tak ve stálé komisi pro otázky ústavy, a myslím, že se pak můžeme vrátit k projednávání obou těchto bodů zároveň ve velmi krátké době.

 

V tom prvním projednávání, kdy jsme už tenkrát na základě žádosti zahraničního výboru přerušili projednávání tohoto bodu, aby se ústavněprávní výbor vyjádřil k otázce takzvaného vázaného mandátu pro vládu ve věcech rozhodování v Evropské unii, jsme rozhodli, že se vrátíme po projednání tohoto bodu a přípravě tisku, respektive úpravy, která změní jednací řád Poslanecké sněmovny, znovu k tisku č. 407, Lisabonské smlouvě pozměňující Smlouvu o Evropské unii.

 

Já jsem vám tenkrát pokládala jednoduché otázky a nevím, jestli jste jako volení zastupitelé svého lidu si na ně od té doby odpověděli. Já je dnes zopakuji a na některé z nich také odpovím.

 

Ptala jsem se vás, zda chcete, aby byla zachována možnost jednostranně vypovědět Smlouvu o Evropské unii - ano, či ne. Zda si přejete přesuny pravomocí na Evropskou unii a také to, aby i nadále podléhaly ratifikaci suverénních členských států - ano, či ne. Zda si přejete, aby si Česká republika ponechala v oblasti energetiky a dalších důležitých oblastech právo veta - ano, či ne. Zda si přejete zachovat českým zástupcům právo veta při rozhodování o tom, kolik kdo do Evropské unie platí a kolik z Evropské unie dostává, jak nám to zaručuje stav, který schválili občané České republiky v referendu. Zda si přejete zachovat naši českou Listinu základních práv a svobod, kterou v konečné instanci vykládá náš Ústavní soud, anebo ji nahradit Chartou základních práv Evropské unie. Ptala jsem se vás, zda si přejete, aby o směřování hospodářské politiky rozhodovala nadále Česká republika sama. Ptala jsem se vás, zda si přejete jistotu, že někdy bude mít ještě formou předsednictví Česká republika naději na to, že vnese svůj vlastní pohled a o své vlastní tradice obohatí Evropskou unii. Ptala jsem se vás, zda si přejete zachovat stávající váhu českého hlasu. A ptala jsem se vás, zda si přejete také zároveň zvýšit či nezvýšit podíl hlasů jiných evropských států.

 

Jinými slovy - zda si přejete, aby Evropská unie zůstala zachována ve stávající podobě, případně v podobě, kterou navrhuje tato reformní smlouva, anebo zda si přejete, aby se diskutovalo v rámci Evropské unie o další podobě.

 

Někdy bývá odpor či námitky, či nevím, jak to nazvat, vůči Lisabonské smlouvě jako mezinárodní úmluvě spojován s námitkami, že ten, kdo si nepřeje Lisabonskou smlouvu, zároveň chce vystoupit z Evropské unie. Já myslím, že tomu tak není a že dokonce nikdo z těch, kteří kritizují některé články nové evropské úmluvy nebo euroústavy číslo 2, chcete-li, nikdy neřekl, že by si přál z Evropské unie vystoupit, a nikdy také neříkal, že něco takového máme učinit.

 

Stojíme před vážným rozhodnutím, zda jménem občanů České republiky, lidí, kteří nám dali mandát a kteří nám dali důvěru k tomu, abychom za ně správně rozhodovali, zda jménem těchto hlasů rozhodneme o zmenšení váhy České republiky v Evropské unii, o konci národního předsednictví a novém euroministru zahraničí, protože - a možná je správné v této chvíli to říci - přijetí Lisabonské smlouvy a její ratifikace znamená konec předsednictví jednotlivých zemí v té podobě, v jaké je to možné na základě stávajících smluv o Evropě.

 

Na základě systému, který, jak už jsem říkala, umožňoval, aby i český stát mohl vnášet do činnosti EU své vlastní představy a své tradice. Podle euroústavy číslo 2, tedy Lisabonské smlouvy, mezinárodní úmluvy, kterou dnes probíráme, se do čela Evropské rady postaví nový funkcionář s názvem předseda Evropské rady, nikoliv tedy prezident, ale předseda Evropské rady, a ten bude volen na období dva a půl roku s možností jednoho znovuzvolení. Lze s velkou váhou pravděpodobnosti očekávat, že do této funkce budou zpravidla voleni politici z velkého západoevropského členského státu. Střední a malé státy EU tak pravděpodobně budou definitivně odstřiženy od možnosti ovlivňovat tvorbu evropské legislativy a politiky.

Euroústava číslo 2 ustanovuje také nově funkci vysokého představitele Evropské unie pro zahraniční politiku. Česká republika tak vznikem této funkce přijde o možnost účinně ovlivňovat zahraniční politiku Evropské unie, a naopak se tedy bude muset podřizovat kursu stanovenému euroministrem zahraničí. Nejsem si jista, zda si vy dokážete představit, jak něco takového bude fungovat. Já se přiznám, že při rozdílných názorech jednotlivých evropských států na řadu zahraničněpolitických otázek si to já osobně dovedu představit jen velmi obtížně.

Euroústava číslo 2 neboli Lisabonská smlouva skoncovává - to je ošklivé slovo, omlouvám se - končí s principem jeden stát, jeden komisař. Dosud platilo v EU pravidlo, že každý členský stát byl v Evropské komisi zastoupen nejméně jedním komisařem, kterého nominovala vláda příslušného členského státu. Euroústava číslo 2, Lisabonská smlouva, chcete-li, zavádí nový systém nominace, který propříště znamená, že při současném počtu 27 členských států bude mít komise pouze 18 členů. Nominace komisařů má pak podléhat principu rotace mezi jednotlivými členskými státy. Bezpochyby to znamená další oslabení vlastně mezi členskými státy a jejich potřebami a zájmy a tvorbou nové evropské legislativy.

Lisabonská smlouva zachovává v plném rozsahu návrh na rozdělení kompetencí mezi Evropskou unií a členskými státy, který již byl obsažen a také velmi kritizován v euroústavě číslo 1. Evropská komise má mít nově následující druhy pravomocí:

Pravomoc výlučnou v oblasti celní unie, pravidel hospodářské soutěže, měnové politice u států, které mají euro, zachování biologických mořských zdrojů, společné obchodní politiky a uzavírání mezinárodních smluv týkajících se pravomocí Evropské unie. Tyto pravomoci vykonává výlučně Evropská unie, tedy bude vykonávat výlučně Evropská unie.

Pak mají pravomoc sdílenou v oblasti vnitřního trhu, sociální politiky, hospodářské, sociální a územní soudržnosti, zemědělství a rybolovu, životního prostředí, ochrany spotřebitele, dopravy, transevropské sítě, energetiky, prostoru svobody, bezpečnosti a práva, bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, výzkumu vesmíru, rozvojové spolupráce, koordinace hospodářských politik, společné zahraniční politiky a bezpečnostní politiky. Tyto pravomoci mohou vykonávat jak Evropská unie, tak i členské státy. Členské státy vykonávají svou pravomoc v rozsahu, v jakém je unie nevykonala, anebo se je rozhodla přestat vykonávat. Takováto definice sdílených kompetencí umožňuje přebírat Evropské unii téměř všechny důležité kompetence, protože záleží čistě na jejím rozhodnutí, kterých kompetencí se uchopí a kterých nikoliv.

Zůstává oblast podpůrné koordinační či doplňkové činnosti a tam patří ochrana a zlepšování zdraví, průmysl, kultura, cestovní ruch, vzdělávání, civilní obrana, správní spolupráce. Tyto pravomoci má Evropská unie možnost vykonávat, aniž by nahrazovala pravomoc členských států.

Pro Českou republiku bude s velkou pravděpodobností nejvíce problematická otázka energetiky, která se dotýká v konečném důsledku každého občana. O energetické politice se podle euroústavy číslo 2 má na příště rozhodovat v Bruselu, a navíc ještě kvalifikovanou většinou. Česká republika se tak v energetice bude muset podrobit i takovému evropskému energetickému zákonodárství, které pro ni nebude - či nemusí být, chcete-li zmírnit ten dopad - výhodné. Zavádí se další možnost, jak být přehlasován, a to prostřednictvím Rady EU, tedy orgánu, kde jsou zastoupeny jednotlivé členské státy svými resortními ministry. Takové rozhodování má být napříště vykonáváno kvalifikovanou většinou a k přijetí návrhu v takovém případě budou stačit hlasy 55 % členských států reprezentujících 65 % obyvatel Evropské unie. Váha hlasů České republiky se při takovém hlasování sníží z 3,7 % na 2,2 %.

Překvapivě v rámci reformy Evropské unie, která měla přinést - doufám - také úspory, zůstávají zachována tři sídla Evropského parlamentu. Pro zajímavost, podle kvalifikovaných odhadů činí roční náklady na neustálé přesuny Evropského parlamentu mezi třemi sídly, tedy Štrasburkem, Bruselem a sekretariátem v Lucemburku, cca 200 milionů eur. Tedy asi 5,6 miliardy korun. Můžete říci, že momentální kurs je jiný. V každém případě je toto číslo zarážející a je to číslo, které neodpovídá tomu, že by reformní smlouva chtěla dostát svému názvu a být opravdu reformní.

Lisabonská smlouva přesto, že zakazuje jakoukoliv diskriminaci, připouští, že i nadále, až do roku 2011, budou čeští občané na trhu práce v Německu, Rakousku, Francii a dalších zemích diskriminováni.

Pokud snad někteří z vás mají pocit, že té regulace ze strany Evropské unie bylo přehršel, budiž řečeno, že za dobu své existence vyprodukovala Evropská unie legislativu o rozsahu více než 100 tisíc stran textu a většinu z toho v posledních 15 letech. Vzhledem k tomu, že na Evropskou unii budou Lisabonskou smlouvou převáděny další kompetence, a vzhledem k tomu, že tyto kompetence se budou rozhodovat kvalifikovanou většinou, lze očekávat, že regulace ze strany Evropské unie bude čím dále tím více. Řadový občan přitom už nebude mít téměř žádné možnosti, jak se proti tomuto přívalu nové regulace a omezování svobody bránit.

Já teď nebudu nabádat nikoho z vás, aby hlasoval tak, jak budu hlasovat já. Myslím si, že proto jste zástupci svých voličů, občanů, kteří vám dali důvěru, abyste podle svého vědomí a svědomí hlasovali bezpochyby správně a v souladu se svým vlastním svědomím. Nicméně vás velmi prosím, abyste zároveň se hlasováním o Lisabonské smlouvě také zvážili možnost schválit zároveň dokument, který umožní do našeho jednacího řádu včlenit instrumenty, které nám Evropská unie v Lisabonské smlouvě umožňuje využít pro to, abychom měli alespoň nějaký vliv, nebo ten vliv, který budou mít i ostatní státy při rozhodování v rámci EU, a to je podávání žaloby k Evropskému soudnímu dvoru, možnost vázaného mandátu výkonné moci při hlasování o některých rozhodnutích v Evropské radě a v Evropské unii, abychom mohli využít veta vnitrostátního parlamentu a abychom pro to měli dostatečné nástroje v našem právním řádu. Tím teď mám na mysli jednací řád Poslanecké sněmovny, do kterého můžeme ve velmi krátké době vtělit instrumenty, které nám umožní využít těch možností, které nám jako České republice zbudou pro to, abychom po svobodném rozhodnutí Parlamentu České republiky vyjádřili svůj způsob kvalifikovaným způsobem.

reklama