O alarmující bulvarizaci týdeníku Respekt
Ve svém předchozím příspěvku jsem psal o mediální manipulaci v souvislosti s „kauzou Williamson“ a apoštolátem Kněžského bratrstva sv. Pia X. Vlajkovou lodí této neblahé praxe není Blesk, Aha či Haló noviny, ale týdeník, jehož šéfredaktor obdržel 6. února prestižní novinářské ocenění Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2008.
Týdeník, o kterém je řeč, se jmenuje Respekt. Nepatřím mezi jeho stálé čtenáře, ale občasné listování tímto časopisem mne vede k závěru, že by se měl okamžitě přejmenovat. V posledním čísle (7/2009) jsem si přečetl hned tři příspěvky k výše zmíněné kauze. Co článek, to malér. Putnovi jsem se již věnoval předevčírem, a protože netrpím masochismem, další komentář k jeho názorům si odpustím. V dalším článku nazvaném „Přece ho nevyloučíme“ zpovídá Ondřej Kundra několik zdejších katolických hodnostářů. Jejich výběr je zcela jednostranný, neboť k tématu není dotázán nikdo, kdy s apoštolátem FSSPX sympatizuje.
Podrobněji se chci věnovat článku třetímu, který vykazuje i pro Respekt nezvykle velké množství nepravdivých údajů a jehož autor projevuje neodpustitelnou míru nevzdělanosti. Příspěvek nese název „Rotvajler v porcelánu“ a jeho autorem je Petr Třešňák. Hned první věta pod titulkem není pravdivá. Píše se v ní, že „přijetí popírače holocaustu zpátky do katolické církve vypadá jako politováníhodný přehmat“. Není pravda, že biskup Williamson je popíračem holocaustu. Ve svém z více důvodů nevhodném vyjádření pro švédskou televizi zpochybnil jeho rozsah a formu, rozhodně však nepopřel fakt nacistických zločinů na Židech. Závažnější omyl se však skrývá v druhé části věty, neboť „přijetí zpět do katolické církve“ předpokládá její předchozí opuštění. Kdyby se P. Třešňák poradil s někým, kdo má alespoň základní znalosti kanonického práva, dozvěděl by se, že trest exkomunikace nemá ve všech případech za následek vyloučení z Církve, podstatou exkomunikace je zákaz podílení se na jejím svátostném životě. Odpad od Církve nastává pouze ve třech případech, a těmi jsou schisma, hereze a odpad od víry. Ani jeden není v případě biskupa Williamsona aplikovatelný.
Je neuvěřitelné, že činnost FSSPX, která spočívá v řádném apoštolském působení – posvěcování duší, katecheze, svátosti, vzdělávání, práce s mládeží – redukuje Třešňák na dvě epizody s politickým podtextem, z nichž ta první je s velkou pravděpodobností podána zkresleně a druhá se vůbec nezakládá na pravdě. Zmiňuje aféru z roku 1989, kdy byl na priorátu v Nice zadržen jeden z členů milice vichistické Francie Paul Touvier. Neznám detaily této kauzy, ale je třeba vzít v potaz i to, že Touvier byl v roce 1971 prezidentem Pompidouem omilostněn a že se na jeho obranu postavilo několik známých francouzských intelektuálů, v čele s existencialistickým filosofem Gabrielem Marcelem. V této věci se však nechci přít, protože mi chybí podklady pro zaujetí jistého stanoviska. Třešňák dále tvrdí, že časopis FSSPX, vycházející v USA, publikoval před deseti lety článek, ve kterém navrhl soustředit Židy do ghett, protože zabíjejí křesťany. V USA vydává FSSPX jediný časopis, který se jmenuje The Angelus. Doufám, že to stále ještě není trestné, ale vlastním většinu čísel tohoto časopisu od roku 1978, kdy začal vycházet. Za celou tuto dobu v něm nevyšel jediný článek takového obsahu. Třešňákovo nehorázné tvrzení přeložím do angličtiny a pošlu jej vydavateli The Angelus, aby zvážil další kroky.
Třešňák tvrdí, že „zrušení exkomunikací pobouřilo věřící na celém světě“. Soudí-li tak na základě reakce organizací, jakou je například Wir sind Kirche, časopisů The Tablet či National Catholic Reporter či pokud se odvolává na vyjádření liberálních laiků, kněží a biskupů v Čechách i v zahraničí, pak si jej dovoluji opravit v tom smyslu, že zrušení exkomunikací nepobouřilo věřící, ale spíše ty, kterým jsou katolická víra a morálka na obtíž. Katolíci, kteří věří v to, co Církev učí a žijí podle zásad křesťanského života, papežovo gesto naopak vítají, neboť od smíření s tradicionalisty očekávají posílení autenticky katolických postojů v Církvi.
Z dikce celého článku je zřejmé, že Třešňákovým východiskem pro hodnocení situace v Církvi je přesvědčení, že by katolická církev měla svoji věrouku, mravouku a z nich vyplývající požadavky na člověka měla průběžně měnit takovým způsobem, aby korespondovaly s momentálním většinovým míněním. Na základě jakého kritéria tento požadavek vznáší? Jistě to není kritérium, odpovídající stálosti zjevených i přirozeně poznatelných pravd, zvolené kritérium spíše odpovídá noeticky neudržitelnému, protože vnitřně rozpornému, historicismu, relativizující každé poznání dobou, kulturou či jinými okolnostmi. Proto Třešňák píše, že zpočátku Benedikt XVKI. „příjemně překvapoval“ (rozuměj, nekladl účinné překážky destruktivním silám, jež přivedly Církev do stavu, kdy má prázdné semináře, pokleslou liturgickou praxi a katechetickou praxi v rozvalinách), zatímco dnes se začínají „naplňovat temné předpovědi skeptiků“. Prý kormidluje Církev „ke starým tradicím“. Třešňák tím jen prokazuje, že ví o Církvi kulový, zatímco katolíci i vzdělaní nekatolíci vědí, že právě péče o to, co mu bylo Kristem a papežským úřadem svých předchůdců svěřeno, patří k základním povinnostem papežské služby. Třešňáka pohoršuje, že Benedikt XVI. „neskrývá své přesvědčení o nadřazenosti katolíků“. Lépe by bylo, kdyby plácal s dětmi bábovičky, než takovéto nesmysly. Katolíci vyznávají, v souladu s Biblí i ústní tradicí, že Kristus založil jedinou Církev a tou je církev katolická. Té je svěřen poklad víry, který je každý pokřtěný povinen zachovávat a v souladu s ním žít. Proč to Třešňáka tak znepokojuje? Dávalo by snad nějaký smysl, aby Kristus zakládal více církví, z nichž každá by měla jinou věrouku? I rozumu zcela nezbavený ateista uzná, že by takové jednání vylučovalo božskou přirozenost jejich zakladatele a věrohodnost křesťanství by byla nulová.
Třešňák má také potřebu se nám svěřit se svým zjištěním, že se na katolických tradicích „podepsala staletí křesťanského antisemitismu“. Jedná se tu o neznalost nebo zlou vůli? Antisemitismus je výrazem rasově motivované nenávisti k Židům a jako takový je v příkrém rozporu s láskou k bližnímu i křesťanské víře v původ lidstva z jediného páru. Antisemitismus byl v minulosti Církví mnohokrát odsouzen, mj. v souvislosti s nedvojznačným odsouzením nacismu papežem Piem XI. v jeho významné encyklice Mit brenender Sorge. Významné i proto, že byla čtena z kazatelen velkého počtu katolických kostelů v nacistickém Německu, důsle
dkem čehož byl tvrdá perzekuce církevní hierarchie, kléru i prostých věřících. Třešňákovo drzé obvinění Církve z antisemitismu těžko obstojí i ve světle odvážného jednání papeže Pia XII., jehož osobním přičiněním byly zachráněny tisíců Židů před deportacemi do koncentračních táborů. Jeho láskyplné úsilí o záchranu židovských mužů, žen i dětí přivedlo tehdejšího vrchního římského rabína Zolliho až ke křtitelnici, kde jako projev své úcty k papeži a výraz svých díků přijal jako své křestní jméno osobní jméno papeže Pia XII, Eugenio. Třešňák má však ve svém bulvárním arzenálu pro katolickou církev jedinou nálepku – antisemitismus. O mši svaté v římském ritu (základní kostra římského mešního obřadu je známá již z doby sv. Řehoře Velikého), píše Třešňák jako o „elitářském přežitku“. Zatímco, jak je stále více zřejmé, o katolické věrouce neví Třešňák zhola nic, snad bude alespoň vědět, co je to chucpe. A jestli ne, tak je to škoda, protože se právě jednoho takového chucpe dopustil. Třešňák ve své povýšenosti píše veřejně o věcech, o kterých nemá sebemenší znalosti. Stejně nevzdělaným lidem to možná imponuje, před lidmi, kteří mají základní znalosti z věrouky i liturgie, se však jenom zesměšňuje.
O současném papeži Třešňák tvrdí, že s „lefebvristy“ vedl v 80. letech „tajná jednání“. Ta jednání vůbec tajná nebyla, hojně se o nich psalo, a to i proto, že komuniké obou stran byla veřejně přístupná.
Článek Petra Třešňáka obsahuje ještě více hloupostí a nemám v úmyslu na všechny reagovat. Dosavadní výčet stačí k závěru, že úroveň článku je tragická. Pozoruhodné zaměstnání, kde se za tak mizerně odvedenou práci tak dobře platí…
Nevím, do jaké míry zodpovídá šéfredaktor za práci svých redaktorů a spolupracovníků, ale ani on jistě není bez viny, vychází-li v časopise, jenž editorsky řídí, články tak nevalné úrovně, jakým je hanopis Petra Třešňáka. O oprávněnosti jeho novinářského ocenění mám proto nemalé pochybnosti.