EU: Všechna děcka do jeslí. Povinně
Člověk by neřekl, jak hysterickou reakci vzbudí pouhý pokus otevřít o něčem diskusi. Navíc o něčem, o čem drtivá většina občanů ČR neměla dosud ani tušení. V tomto případě jde o tzv.barcelonské cíle.
Jedná se o závazek EU zajistit do roku 2010 jesle pro třetinu dětí do tří let. Tedy něco, co se nepodařilo ani komunistům (skončili na 24 procentech dětí v jeslích). Český ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas si dovolil rozproudit v EU o barcelonských cílech debatu.
Císař je vždy oblečený
Ozvala se okamžitě evropská levice ("Češi chtějí připoutat ženy k plotně!"), ozvala se česká levice (podle Anny Čurdové bude ČR za "exota") a dokonce i alternativně a environmentalisticky založený týdeník Respekt nyní volá v zájmu materiálního blahobytu po dostatku veřejných pečovatelen a silné ruce státu. Vždyť přece rodiče platí hypotéky! Podstatný je výkon, kariéra, nový byt...
Diskusi vyvolala vláda původně jen nad tím, zda počet jeslí regulovat na evropské úrovni, z Bruselu. Jinými slovy, zda má Česká republika vnucovat severským zemím své názory na tuto oblast a naopak. Ostatně naprostá většina evropských zemí ony mytizované barcelonské cíle nesplňuje a nesplní, nejsme tedy žádnou výjimkou. Jen jsme si jako jediní dovolili říct, že císař je nahý.
Současně vláda chtěla na evropské úrovni upozornit i na nutnost uznání práce rodičů, kteří pečují o děti. Zatím Evropská unie dělala, že tito lidé jaksi neexistují, s tím ovšem, že počet těchto neexistujících lidí je potřeba zredukovat (i když i po splnění barcelonských cílů by jich pořád byly dvě třetiny). Vláda nenavrhla nic jiného než vložit odkaz na svobodu volby, zájem dítěte a uznání domácí péče jako práce. Podle levicových kritiků ale neposkytuje stát svobodnou volbu. Paní Marksová-Tominová, členka ČSSD, o tom jistě ví své: několik let vedla odbor rodinné politiky ministerstva práce, aniž by pro dostupnost jeslí cokoliv učinila.
Za její "vlády" počet jeslí nadále klesal. Naprostá většina obcí (75 %) ovšem jako důvod rušení jeslí uváděla nikoli nedostatek financí, nýbrž klesající poptávku. Pokud by stát chtěl splnit barcelonské cíle, musel by tedy počítat s tím, že uvedený počet dětí (33 %) do jeslí také dostane. Způsob, jak toho docílit, je nasnadě, a navrhují jej i české feministky, tuším včetně paní Marksové: snížit a především zkrátit rodičovskou dovolenou. Jinými slovy, vzít rodičům možnost zůstávat s dětmi doma bez většího finančního strádání.
To je i cesta tolik opěvovaných severských zemí, kde si rodiče nemohou dovolit pečovat o děti sami doma. Ve Finsku trvá placená rodičovská dovolená půl roku, v Norsku necelý celý rok. Tím by asi jen málokterá česká maminka byla nadšená.
Peníze za klientem
Nikdo se dnes nepře o tom, zda má stát podporovat nerodičovskou péči o děti. Otázkou je, zda tato podpora má mít charakter přímého převzetí pečovatelských funkcí a investic do jeslí státem, nebo podobu nepřímé podpory. Podobně jako v sociálních službách lze i u pečovatelských zařízení aplikovat princip: peníze jdou za klientem. Tedy za rodinou.
Zastánci státních jeslí prodlévají v myšlení ještě v hlubokém socialismu. Myšlenka, že by jesle mohly existovat mimo sféru státu (to vláda odstraňováním byrokratické zátěže při jejich zřizování dnes podporuje), je jim zjevně zcela cizí. Stávající stav samozřejmě není ideální: je omezen stavem státní pokladny. Základní postoj Petra Nečase, dát všechny peníze, jež jsou k dispozici, přímo rodinám, je ale zcela správný. Musí zůstat na rozhodnutí rodiny, na jakou službu prostředky využije.
Drtivá většina rodičů zjevně své půl- či jednoroční caparty do jeslí posílat nechce.
Vyslo v Hospodarskych novinach 11.2.2009