Socialismus a neuvěřitelná nepoučitelnost
V okamžiku konce komunismu (nikoliv nezáměrně vždy říkám kolapsu, nikoli porážky komunismu) se zdálo, že jsou myšlenky a instituce tohoto systému natolik zdiskreditovány, že se v představitelné budoucnosti nemohou vrátit a že se je – bez začervenání – člověk snad ani nemůže odvážit veřejně obhajovat. Nedalo se předpokládat, že by se mohlo znovu začít věřit více státu než trhu, že by se mohlo myslet, že je možné rozdávat více než se vyprodukuje, že člověk má nárok na jistou životní úroveň a nikoli, že si ji sám musí zasloužit, že je libovolně vznešeně znějící doktrína více než lidská svoboda, že je moudrost vyvolených více než to, co vědí „obyčejní“ lidé, atd.
Úplně naivní jsme nebyli. Řada z nás v průběhu uplynulých dvaceti let upozorňovala na to, že k dílčímu opuštění těchto představ došlo pouze v postkomunistické části světa (a v některých zemích třetího světa), že se i tam tento prvotní impuls rychle vyčerpává a že v „prvním“ světě k ničemu takovému nedochází. Bylo to však – politicky korektně – považováno za naši přecitlivělost, za neporozumění a hlavně nedoceňování „úžasného“ vývoje v západní Evropě a Americe, snad i za jistou závist vůči tomuto světu. Někteří mimořádně zaslepení v tom viděli i některé dávno překonané postoje – nacionalismus, panslovanství, víru v „extremní“ doktríny (jako je např. klasický liberalismus). V každém případě to bylo považováno za produkt naší půlstoletí trvající absence v dobré společnosti vyspělého a demokratického světa a byla vyslovována naděje, že se snad poučíme a přizpůsobíme.
Řadu problematických návratů jsme viděli a vidíme v Evropské unii, a to jak v rovině politické, tak ekonomické. Když jsme si to někteří z nás dovolovali říkat nahlas, byli jsme považování nejen za lidi jiného názoru, ale za pošetilé, trochu hloupé a naivní. Moje zkušenost z nedávné návštěvy Paříže byla v tomto směru velmi poučná. S mými názory nebyl vyslovován nesouhlas, pouze jim byly tak vzdálené, že se jim nerozumělo. Přitom jsem říkal jen to zcela evidentní. Pozorní pozorovatelé jinde ve světě to vidí. Např. australský profesor Wolfgang Kasper píše o demokracii, subsidiaritě a centralizaci (CIS, Sydney, 2008) a jako exemplární případ uvádí „de-demokratizaci vládnutí v Evropské unii“. Označuje ji za „defenzivní mocenský kartel, který táhne společnost dolů“. Do jedné skupiny takových případů řadí „závěrečnou fázi z centra ovládaného Říma, uzavřenou, centrálně řízenou dynastii Ming v Číně před 400-500 lety, centralizovanou otomanskou říši před 100-200 lety, a od sedmdesátých let stále více do Bruselu soustředěnou Evropskou unii“. Nárůst regulace ekonomiky v Evropě je viditelný a enormní.
Nový prvek do tohoto myšlenkového chaosu přidává dnešní ekonomická krize, která je jednoznačně sváděna na trh, ač je evidentní, že je důsledkem hrubých chyb hospodářské politiky USA a dalších vyspělých zemích a projevem dávno známé cykličnosti ekonomického vývoje.
Motivací k napsání tohoto mého článku však bylo něco jiného. Americký časopis Time, v čísle věnovaném inauguraci prezidenta Obamy, diskutoval politiku nové administrativy a pravděpodobně – nikoli náhodou – věnoval celých šest stránek článku „Přemýšlejme znovu o Marxovi“ se základní tezí: „když se snažíme zachránit kapitalismus, stojí za to Marxe studovat“. (Mimochodem, v březnu uplyne již 120 let od Marxovy smrti.) Autor Peter Gumbel sice říká, že máme „nechat stranou jeho vizionářské pohledy do budoucnosti“, ale měli bychom se zabývat jeho „břitkou diagnózou existujících problémů tržní ekonomiky“ (Time, 20. 1. 2009, str. 42). Za citát stojí i to, že je podle něho Komunistický manifest mimořádně „předvídavý ohledně nákladů a výnosů globalizace“. Autor článku se proto ptá, zda jsme na konci dvacátého století neudělali chybu, když jsme příliš rychle odmítli Marxovy ekonomické teorie?
Cituji tento text tak obšírně, protože nejde o okrajového autora, o okrajový časopis a o okrajové načasování článku. Týdeník Time je již mnohá desetiletí naprostou špičkou amerických tištěných médií. Nesmíme si takových věcí nevšímat.
Václav Klaus, Hospodářské noviny, 17. února 2009