Problémy s Klausem, Lisabonem, demagogií a diletantismem
Kamenování proroků, kteří říkají mocným tohoto světa pravdu, má lidstvo asi vštípeno do svého genomu. Starozákonní proroci končívali v jámě lvové, zatímco ti, jejichž slova mocné šimrala v uších, si žili v pohodě královských paláců. Podobně to bylo v komunismu – ti, kdo hájili Pravdu, končili na šibenici. Pracovní kolektivy k tomu poslušně psaly uvědomělé dopisy, kde trest pro „zrádce“ aktivně žádali. Ztratily se tyto modely chování v dnešní generaci? Kdepak. Jen (zatím?) neposíláme opozičníky proti mainstreamu na šibenici, ale poslušně je kritizujeme. Stejné lidské typy, které byly v 50. letech oblbnutí tehdejšími budovateli lepších (komunistických) zítřků, jsou dnes stejně oblbnutí dnešními budovateli lepších (evropsko-unijních) zítřků. Genetické dispozice pro určitý druh chování se dědí. Nenamlouvejme si, že aktivisté z padesátých let zůstali všichni bezdětní.
Dnes musíme všichni schvalovat EU, Lisabonskou smlouvu, a kritizovat Klause. Kde argumenty chybí, může nastoupit diletantismus. Tak třeba Peter Schutz ve slovenském deníku SME naznačuje, že v dnešní době krize by státy, které nepřijmou Lisabonskou smlouvu, mohly být od hlavního proudu EU izolovány dokonce obnovením cel. Článek 25 platné Smlouvy o založení Evropského společenství však říká jasně: „Dovozní nebo vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázány. Tento zákaz se vztahuje také na cla fiskální povahy.“ Tato smlouva je přitom jednostranně nevypověditelná. Zrušení zmíněného ustanovení je možné jen se souhlasem všech členských států, tedy včetně toho, který by Lisabonskou smlouvu neschválil.
Máte problém, pane Schutzi: píšete o tom, v čem se nevyznáte (to je, pravda, to méně spiklenecké z možných vysvětlení).
V reakci na Klausův projev na půdě Evropského parlamentu mnozí europoslanci bučeli a odešli. Asi aby dokázali, jak se Klaus mýlí, když kriticky upozorňuje na prosazování pouze jednoho názoru v europarlamentu... Socialista Richard Falbr dle Hospodářských novin řekl: "Byl to jen další příspěvek k tomu, aby si o nás v Evropské unii mysleli, že jsme pěkní blbci." Asi tím chtěl vyvolat stud Čechů za svého prezidenta. Jenže...
Máte problém, pane europoslanče: urážky od tupců tolik nebolí.
Bohumil Doležal přišel s dokonalým receptem pro diktátory: Klausova kritika demokratického deficitu EU by prý byla oprávněná, kdyby EU byla státem. Ona jím ale podle Doležala není. Člověk by si myslel, že demokratický deficit je problém tam, kde se přijímají obecně závazné právní normy (tedy zákony, nebo – v případě EU – přímo aplikovatelná nařízení nebo obsahově závazné směrnice), ať už si daná zákonodárná autorita říká „stát“ nebo „unie.“ Doležal ovšem přišel na to, že nedemokratické procesy nevadí, když se nedemokratické prostředí nenazývá státem. Až si splním své dávné sny a seberealizuji se jako český diktátor, přestanu asi Česko nazývat státem a přejmenuji jej na „společenství krajů.“ Nikdo mi pak nebude moci vyčítat diktátorské metody vlády.
Máte problém, pane Doležale: nejsem diktátorem a asi jím nebudu. Vaše geniální myšlenka tak zůstane nevyužita. Tedy, mimo Evropskou unii.
A co samotný prezidentův projev? Mně se líbil, i když… V době, kdy se opakovaně neměří stejným metrem oběma názorovým táborům v referendu, kdy se posiluje ideologická vyhraněnost (oproti ideologické neutralitě) právních základů Unie, kdy i bývalý německý prezident a ústavní soudce vyjadřuje své zásadní výhrady k práci Evropského soudního dvora a praxi celé EU, v této době opakovat, že vstup do EU pro Česko neměl alternativu, zní jako špatný vtip. Nicméně, chápu to tak, že šlo spíše o taktickou část projevu. V opačném případě bych totiž musel napsat:
„Máte problém, pane prezidente: jste nenapravitelný eurooptimista.“
Jiří Zahrádka
Euportal.cz