Evropský svaz nadoraz – Solidární byznys
Důležité místo v Evropském svazu má solidarita. Ani ne tak solidarita mezi státy, jako spíš regionální: peníze z rozpočtů bohatých zemí se přes svazový rozpočet nepřesouvají do chudých zemí, nýbrž do regionů splňujících kritéria pro přijetí pomoci. Jde
o chudší oblasti, ale i oblasti nedostatečně zalidněné či konkrétní sektory – například v rámci společné zemědělské politiky je příjemce pomoci popsán tak, že jeho portrét přesně pasuje na bohatého francouzského farmáře. Záleží na tom, kdy a kdo nastavoval pravidla; u zemědělské politiky to byla v šedesátých letech Francie, a de Gaulle si tak dohlédl na to, aby nahrávala především jeho vlastní zemi.
To se nám ta solidarita ale nějak pokřivuje, když na ni žádný stát nechce moc usypávat ze svého měšce. Francouzi to ještě skousnou za podmínky, že se jejich peníze vrátí domácím zemědělcům; Británie si za Margareth Thatcherové vymohla výjimku a část ze svého přeplatku dostává zpět; Němci peníze dávají, leč trvají na tom,
aby jim dílem zase přitekla ve formě dotací spolkovým zemím na území bývalého východního Německa… Se solidaritou v principu souhlasí všichni, ale nikdo ji nechce financovat. Chudáci Nizozemci jsou v přepočtu na hlavu největšími plátci, protože si neuměli najít cestičku, jak vložené peníze vybrat zpět. Holandská vláda toho už taky má dost a nechce dál hrát roli přitroublého mecenáše. Nedivme se pak, že loni přijaté země ze středovýchodní Evropy marně čekají s nataženou rukou: kdo by solidárně přispíval na jejich rozvoj, jestliže si gros společného rozpočtu rozebraly bohaté země mezi sebou?
Je taková solidarita vůbec někomu k užitku? Ano - při přerozdělování se dobře pomějí sami přerozdělovači. Chápejte, proč armáda bruselských eurokratů na té solidaritě tolik lpí: kdybyste měli vy v kapse saka poctivě ukořistěnou šrajtofli a kdosi vám po ní sahal, uznejte, že by vás to taky namíchlo.
Martin Daneš
51 pro