Jan Zahradil: Evropský parlament bučící na Klause
Seděl jsem v Evropském parlamentu, poslouchal projev českého prezidenta a myslel přitom na jedno klišé, které u nás rozšiřují ti politici či novináři, kteří se považují za kované "Evropany": česká politická scéna je prý nekultivovaná, nedospělá, nevyzrálá. Zato evropská politika, to je jiná kvalita, ta ční do nebetyčných výšin nad naším údajným přízemním čecháčkovstvím a provincionalismem.
Jak to opravdu je, jsme se přesvědčili právě ve čtvrtek při projevu Václava Klause. A je celkem jedno, že bych - podobně jako premiér Mirek Topolánek - podepsal každou jeho větu, protože uznávám, že příznivci Klausových názorů jsou v Evropském parlamentu (již z jeho samotné podstaty) v menšině. Důležité je právě to, jak se chovala ona s Klausem nesouhlasící většina. Už jsem slyšel na půdě Evropského parlamentu mluvit hodně státníků, s jejichž názory jsem z většiny - nebo úplně - nemohl souhlasit. Vždycky jsem si je alespoň zdvořile vyslechl a zatleskal jim. Klausovi názoroví oponenti se ale nezmohli ani na to, prostě to nevydrželi. Demonstrativní odchody ze sálu, pokřikování, neslušná gesta a nakonec i to legendární bučení - toto byla jejich vizitka. Tito lidé žijí v představě, že oni mají patent na jediný povolený výklad integračního projektu, že jsou přesně těmi "majiteli klíčů", o nichž hovořil Klaus. A každý, kdo kritizuje některé aspekty evropské integrace nebo dokoce celý Schumanovsko-Monnetovský federalistický koncept, je pro ně doslova a do písmene "zemský škůdce" (!), jak se o svém prezidentovi vyjádřil europoslanec ČSSD Falbr.
Proto tady budiž řečeno, že Evropský parlament potřeboval slyšet Klausův projev jako jisté zvíře potřebuje drbání. Mnozí v této instituci trpí totiž rovnou dvěma syndromy najednou: pocitem nadřazenosti a zároveň komplexem méněcennosti. Nadřazenost pramení z přesvědčení, že jsou to oni, kdo de facto řídí Evropskou unii. Národní politiky a ministry národních vlád považují za své protivníky a zároveň podřízené. A méněcenností trpí proto, že podle vlastního názoru mají k tomuto "řízení" Evropy stále ještě málo nástrojů. Proto je to právě Evropský parlament, který žene Evropskou unii k stále užší integraci, protože každá další evropská smlouva přináší právě parlamentu nové a nové pravomoci.
Evropský parlament však nemá žádný důvod k přehnané sebedůvěře. Jeho legitimita je nízká, účast v evropských volbách se od roku 1979 stále snižuje. Není postaven na žádných celoevropských tématech, protože neexistuje žádný evropský národ, žádné evropské veřejné mínění a tudíž žádný agregovaný zájem, který by bylo možno vyjádřit tímto volebním procesem. V evropských volbách se voliči rozhodují podle národních priorit nebo prostě dávají najevo svou (ne)spokojenost se stávající vládou doma. K tomu, co by se opravdu mělo řešit na "celoevropské" úrovni, mají všechny evropské instituce - včetně parlamentu - pravomocí až dost, jen by se je měly naučit lépe využívat. Spíše je to tak, že evropští poslanci mají pravomoci velké, ale zodpovědnost malou. Proto měl Václav Klaus naprostou pravdu, když řekl, že řešením demokratického deficitu EU není zvyšování pravomocí Evropského parlamentu, že to by naopak situaci zhoršilo. Pokud odpovědí na toto konstatování bylo europoslanecké bučení místo ochoty naslouchat a přemýšlet, pak šlo jen o potvrzení toho, že český prezident uhodil hřebíček na hlavičku.